4 KOLA U VOZU

 

Povedlo se to jednou, povede se to zas. Vypadalo to nemožně, dokázali jsme to. Vypadalo to náročně směrem k obhajobě, podařilo se. Co? No přeci že fotbalová školička FK Říčany postavila na další turnaj Baby Foot opět 4 týmy. V Sobotu 3.10. jsme tedy v Kolovratech opět přispěli k prozáření turnaje čtyřmi reflektory. Barvy? Jasné! Růžová, modrá, žlutá a ještě jednou růžová. Lvíčata jak ve formátu 4+1, tak 3vs3 a Lvice jakbysmet.

 

 

Že se povedlo ještě neznamená, že to šlo jak po drátkách, mělo hladký průběh a událo se to jaksi mimochodem. Napínavé to bylo. Ne že ne. Naše nominace se měnila jak předpověď počasí v období, kdy si předávají žezlo absolutní sucha s na kost promáčejícícmi dešti a nemohou se domluvit, kdo vyhraje. Karantény. Střevní trable. Náměsíčná komunikace. To vše nám házelo klacky pod nohy. A když už jsme se klopýtajíc rozpočítáváním přeci jen dopočítali, splete tréňa čas výkopu? Místo srazu 8:15 při výkopu 9:00 nahlásí sraz 8:45 s domnělým výkopem 9:30? Po čtvrtečním úplňku měsíc stále zářil a nejspíš to svedeme na něj, že se scházíme ješě půl hodiny po již tak o půl hodiny opožděném srazu. Hvězdy fotbalového nebe tak září o hodinu později, než mohly.

 

 

Pozdě ale přece. Jak ze dna vyzdvižený Titanik letíme na pažit s veškerou pompou radostí a zaujetím pro hru. Spousta z nás zažívá svou kariérní premiéru. Všichni jsme malí. Někdo ještě nikdy nehrál na velké hřiště s velkými bránami v počtu dvou kusů. Někdo ještě nikdy nehrál na menší hřiště na 4 malé branky. Někdo ještě nikdy nepřetáhl klubový dres přes hlavu, bez ohledu na brány, formáty nebo rozměry hřiště, či branek. Ale kdo nehraje, nevyhraje. A turnaj Baby Foot má tu výhodu, že vítězem je v něm každý. Bez stresu o body, výsledky, tabulky se zdá jako nejlepší start pro fotbalový potěr. Kdybychom ale té možná lehce mázlé a příliš abstraktní představě chtěli přeci jen dát nějaké konkrétnější kontury: záznamy statistiků a fotbalových historiků se úplně neshodují, ale zdá se jisté, že gólů jsme dali přes 70. Objem radosti, který každá napnutá síť vyvolala už agenturní zprávy neuvádí, ale můžu vám říct, že byla jednoduše OLBŘÍMÍ!

 

 

Vypichovat jednotlivosti v jednolitém, sluncem zalitém dopoledni plném štavnaté, rozesmáté radosti s jen pár pihami krásy několika slziček a vztekání, by asi nemělo valného smyslu. Byly k vidění perdy. Metelení. Běhy. Sprinty. Trefování zařízení. Bomby k tyčím. Pecky. Kličky. Kliky. Jak od blázince. Lví spáry. Tygří skoky. Vyladěný fotbalový orchestr v nástrojovém obsazení "housle, dudy, dirigent" šlapal jak nekonečný boogie. Bylo to prostě úplně ze všeho úplně nejvíc nejlepčejší. Díky za pomoc, podporu a zážitky.

 

txt: David

Foto: MK, Hanka

 

 

ŘÍČANY DO TOHO!

 

Sobota. Počasí pod psa. Už tak žalostná hlášená účast se s výhledem na mrazivou bahenní lázeň za oknem přesouvá do suterénu zájmu a náš start na turnaji Baby Foot mění žánr z "non fiction" na "science fiction". Přesto jsme to zkusili a při odloženém turnaji Mini Star dali dostaveníčku na umělce v Uhříku šanci.

 

 

Neděle. Chladno, ale bez deště. Postupně i se sluníčkem. Málo uvěřitelný střih a změna znamenají, že původní optimistický plán přeci jen platí a 3vs3 část turnaje baby Foot se v neděli 27.9. v Uhříněvsi neobejde bez účasti Lvíčat a Lvic z Říčan.

 

 

Spousta hlav té divé zvěře v našich dresech barev modré a růžové. Většina by své dosavadní starty na turnajích spočítala na prstech jedné ruky. Našemu zápalu a nadšení pro věc zvanou "nastřílej co nejvíc gólů na světě" to ale neubírá absolutně nic.

 

 

Jasně, pokud jde o dovednostní, čistě sportovní část, pak se ty zkušenosti hodí, jak nám ukazuje šikovně kličkující Pája nebo Tobík, jehož nekompromisní levačka napne síť soupeřů ještě častěji, než většina týmů dohromady. Ale řeč byla o nadšení a západlu. Statistika nuda je a proto jí dáme ještě pár let pohov. Rozšířené zorničky herního zaujetí. Vyplazené jazyky soustředění. Tunelová vize absolutní koncentrace. Kličky. Lítý urputný boj. Když se trenéra ptají svěřenkyně po zápase s výsledkem 0:20 "tréňo, vyhráli jsme?" nejde o počtářský nedostatek. Znamená to, že je všechno v nejlepším pořádku. Že pohlceni hrou neměli na hlouposti, jako je počítání, čas.

 

 

Krásné pokusy o slalomy přes celé hřiště. Týmová podpora od úvodního pokřiku do poslední vteřiny fandění. Odhazování ostychu. Hmatatelný herní progres. To vše bylo v našem podání k vidění ve větším, než malém množství. A jestli na úvod někdo pochyboval, k čemu se to při neděli nechal ukecat, na konci jistě nelitoval nikdo.

 

Text: David

Foto: Hanka

 

 

ŘÍČANI QUATTRO

 

Neděle 20.9. byla pro školičku FK Říčany rozhodně mezníkem. "Dost" a "celkem hodně" nás jezdilo na turnaje už dříve. Víc než jeden tým už jsme také měli. Ale že bychom jeli v počtu 23 kusů a postavili 4 týmy do dvou různých formátů jednoho turnaje? V situaci, kdy si náš holčičí tým nemá šanci zahrát proti dalším "culíkům", protože tu žádné další holčičí týmy široko daleko nejsou a my postavili ty růžové týmy hnedle dva? Ne, tak to tu opravdu ještě nebylo. No a snad jen po Ronaldinhovi a Messim můžou Lvice FK Říčany jako třetí v této čestné frontě říci: "tleskali a fandili nám i fanoušci soupeřů" :)

 

 

Nejmenší detaily dělají obvykle největší rozdíly. Základy totiž přeci ví dávno každý. Běhání. Kličkování. Střílení. Případně nahrávání. Tady ale nemá cenu se rozptylovat jednotlivostmi. Celek byl parádní. Bublina, do které jsme se všichni mohli na jedno odpoledne zavřít byla jak dokonalý kruh. Nemožně perfektní. Tohle nedělní odpoledne se neměřilo na hodiny. To nekonečně plynulo jako by byly letní prázdniny. Výkony nemělo cenu hodnotit body. Stresovat tabulkou a pořadím. Šlo jen o góly - a že jich padala hromada. A to, co ty góly a napnuté sítě přináší - dětskou radost. Zářící oči. Hurónský řev oslav. Triumfální pumpování všech vítězů. Že šli všichni domů v téhle šílené době v lepší náladě, než ve které přicházeli. Že si to všichni užili a měli ze své snahy po zásluze radost. To je přeci mnohem důležitější než hodnocení uměleckého dojmu z ne vždy úspěšných pokusů o slalomy, kličky, střely nebo nahrávky. Pokud chceme aby děti jednou něco zahráli, musí si nejdříve hrát. Pokud mají něco dokázat nebo u sportu alespoň vydržet, musí je to nejdříve bavit. V opačném pořadí to půjde asi jen těžko.

 

 

Díky organizátorům za krásný turnaj. Díky rodičům za podporu a pomoc s bleším cirkusem FK Říčany. A díky všem zúčastněným fotbalistkám a fotbalistům za snahu a předvedené výkony.

 

 

Foto: Martin K.

Text: David

 

NEHODÍCÍ SE ŠKRTNĚTE

 

Byla to premiéra nebo derniéra? Sezonu Mini Star podzim 2020 jsme v neděli 13.9. na domácím hřišti FK Říčany otevřeli nebo uzavřeli?

Premiéra! Otevřeli! A jak? Famózně. Netrapme se něčím, co nenastalo. Ještě a možná taky vůbec. A jestli někdy, stejně nemá cenu si nad tím lámat hlavu.

 

 

Naši hoši turnajem projeli s jistotou ledoborce. Ondra řekl kamarádům "jdu pro vás a ven nám cestu prostřílím". Jak řekl, tak udělal a zlatá střelka pro nejlepšího šutéra turnaje věděla velmi záhy komu bude dnes a již navěky právoplatně náležet. Prvně se před sektorem "vlajkonoši domácí" protančili víly z týmu Lvice FK Říčany a i když nedosáhli na výsledky, dojem zanechali vynikající a pro někoho možná hrubé, mužným odérem čpící fotbalové prostředí jistě zjemnili a provoněli.

 

 

Počasí nám přálo, všechny týmy dorazily. Zkrátka a dobře, možná jsme se na půl dne zavřeli do takové malé bubliny, kam zvěny šílícího světa nedozněly, ale tím lépe.

 

 

Žádný konec. Maximálně tak konec začátku.

 

foto: Martin K.

text: David

 

HVĚZDY Z PLAKÁTU

 

V úterý 8.9. jsme se mohli všichni cítit jako hvězdy z fotbalových plakátů. Na hlavním hřišti FK Říčany se odehrávalo velkolepé klubové focení. Kdo si nepřišel jako velký formát (plakát), stále mu zbýval formát útěchy (fotbalová kartička). Každý dle svého. Pocitu. Velikosti. Zkušenosti. Vyjma Staré gardy se sešli všechny věkové kategorie, nad fotbalovým balonem se potkala generace pomalu končící s generací rychle začínající. I počasí nám přálo a už se všichni těšíme na výsledky. Pro lehkou představu jeden pracovní mobilní náhled.

 

 

 

POPRVÉ A SNAD NE NAPOSLEDY

 

Manio depresivní emoční horská dráha, kde se to všechno děje tady a teď a projíždí se ve výšinách naděje i hlubinách beznaděje dojela do své první cílové stanice. Co celou věčnost člověk bral jako naprostou samozřejmost a chvilku vypadalo jako bumerang, co se už nikdy nevrátí je najednou zase zde. Domácí turnaj Baby Foot. Wow. Hurá. Sláva. Vyvěšte prapory. Dokud to jde.

 

 

Máme dva hrací formáty - 4+1 a 3vs3. Máme 4 hřiště. Máme 8 týmů. Máme 12 branek. Máme asi 70 malých fotbalistů a fotbalistek. A za chvíli zjistíme, že máme celkem 228 gólů. Máme všechno na světě. Máme na sobě dresy svého týmu. Máme po ruce své kámoše z nejlepších, parťáky ve fotbalové zbrani. Máme balon. Máme svůj klubový pokřik. Máme kliku i smůlu. Máme radost i zlost. Máme míč na špagátu. Máme na to dvě hodinky. Máme tunelové vidění. Máme všechno na světě.

 

 

Čas se zastavil. Jako veličina vypadá absurdně. Vytřeštěné dětské oči sledují jedinou věc a není to ciferník. Sledují balon, co se snaží nejkratší cestou dostat do brány. A zase. A zase. A ještě jednou. Napnout síť. Kličkujem jak o život. V časoprostorovém paradoxu občas cílíme i do vlastní brány, ale to snad dneska nikomu nevadí. Je to naše chvíle a my si ji užijeme naplno. Maty řádí jako sedmý jezdec apokalypsy. Rozsévá paniku ve stádech soupeřů jejichž konta nekompromisně zatěžkává dalšími a dalšími kousky. Když se mu Jiřík zrovna zdvořile neklidí z cesty, odvážně mu sekunduje, kličkuje, háže si to na levanduli a díky, čau, skóruje. Viky rozkročen mezi více paralelními světy občas hamtne snožmo zpět k nám a pak metelí s balonem do brány, nezastavitelný jak naštvaný hroch. Šímu v návalech nováčkovského nadšení občas přemáhají vlastní emoce - radosti je více, než unese a najednou místo hraní objímá spoluhráče. Katy zjemňuje ten hrubě tesaný mužný svět, ale pozor, i roztomilý čertík vám může napálit fíka.

 

 

Všichni jsme si dali svého fíka. Všichni jsme si to užili. Všichni máme důkaz - medaili pro vítěze se kterou snad budeme všichni dnes v noci i spát. Je to komplet. Nechybí nám nic. Snad jen ta možnost, abychom to mohli zase znovu zopakovat. Jen aby tohle naše podzimní "poprvé" nebylo také zase na nějaký čas "naposledy". To by bylo naprd.

 

 

 

 

RADOST POHLEDĚT

 

Ještě než společně oslavíme závěr další společně strávené sezony ve fotbalové školičce FK Říčany, rozhodli jsme se odehrát si jeden přátelák. Pozvali jsme kluky z Čestlic a vyzvali je na čestný souboj na třech hřištích. Buď tradičně na dvě nebo pro větší srandu, více rozhodování a více gólů hned na čtyři branky. Měli jsme úžasných dvacet plejerů na výběr, postavili hnedle čtyři týmy po pěti kusech - po dvou týmech Lvíčat a Lvic a pustili se do toho.

 

 

Výsledky nebo statistiky nejsou zásadní. Pro větší polovinu holek a kluků v našich dresech to byl první opravdový fotbalový zápas v životě. A v prvním zápase v životě jde spíš o to, aby ta premiéra nebyla v jednom akčním balíčku spolu s derniérou. Aby to byl pozitivní zážitek, který zažehne jiskru vášně. Aby ten druhý, pátý, dvěstěpadesátý zápas měl i nějaký ten měřitelný parametr.

 

 

Kápla i slzička. Odřelo se koleno. Udělala boule na čele. Ale jinak padlo nespočet gólů, ruce lítali k obloze v obřím fofru, počasí vyšlo... Co víc si přát? Snad jen aby to zase brzy pokračovalo. Děkujeme klukům z Čestlic, že jsme si mohli zahrát a doufáme, že se jim to u nás líbilo aspoň tak jako nám domácím. Děkujeme našim rodičům, co se postarali o skvělé pohoštění a vzorné fandění.

 

 

Tak pěkné prázdniny a vidíme se zase v Září. 

 

David

 

 

POVEDENÉ FINÁLE MINI STAR V BĚCHOVICÍCH

 

Zběsilá doba nás připravila o většinu srandy na trávnících v jarní části sezony 2020. Nepřipravila nás však o dobrou náladu, a co je ještě lepší, nepřipravila nás ani o finálový turnaj Mini Star v Běchovicích, kterým vždy vrcholí snažení jednoho ročníku ve fotbalové školičce a které se právě na tomto turnaji uzavírá před přechodem do přeci jen serióznější kategorie mladší přípravky. Z čisté vody, bez jediného přáteláku, natož snad čtyř jarních řadových turnajů jsme do toho vlétli rovnýma nohama a v konkurenci sedmnácti týmů jsme se určitě neztratili.

Ještě jednou bychom tedy rádi poděkovali všem Lvíčatům za vzornou reprezentaci klubu. Finálovy turnaj Mini Star je pokaždé takový závěrečný milník. Pro spoustu z vás poslední výstřel za školičku. A že to byl výstřel jak z Aurory! 

 

 

O výsledky nešlo, ale i bonus v podobě umístění na bedně byl blízko, jakkoliv to s naším konečným 13.místem může vyznívat troufale a fanfarónsky. Ve skupině jsme dvakrát smolně prohráli o gól a jednou remizovali. Nikdo nás tedy výsledkově nepřejel a fotbalově už vůbec ne. I tak nás to odsoudilo do skupiny na chvostu. Přesto jste se rvali až do konce. Soupeře ve skupině doslova zdevastovali. Kuba si naprosto suverénně vystřílel zlatou kopačku nejlepšího střelce turnaje s dvaceti góly (druhý v pořadí jich měl 14!) a Vašík se stal objevem a doslova zjevením turnaje na svém prvním fotbalovém turnaji v životě. Spoluhráči ho spontánně pasovali na nejlepšího obránce mančaftu, aby v druhém zápasovém trojboji doslova exceloval v bráně, kde udivoval famózními zákroky, tygřímy skoky, efektními robinzonádami a bleskovou a přesnou rozehrou. 

Výkony jednotlivců ale vykvetly na krásném týmovém duchu. Byl to bonus semknuté party kamarádů, co v sobotu 13.6. běhala v Běchovicích po trávniku v dresech FK Říčany. 

 

 

Kluci a holky: díky. Školičce se bude stýskat, ale nic nekončí. Naopak. Teď se to teprve rozjede! Čeká na vás další pokračování vašeho fotbalového dobrodružství v kategorii Mladší Přípravky. 

 

 

Hodně štěstí, ať vás fotbal baví každý den aspoň tak jako tu sobtu 13.6. na finále Mini Star a pak nemám strach o nikoho z vás. 

 

David

 

 

TUCET STATEČNÝCH

 

Ve slavné kovbojce bylo statečných sedm. V den se zajímavým datem, v sobotu 22.2.2020 to bylo obdobné. Bylo to slavné. Byla to kovbojka. Jen těch statečných bylo rovných tucet.

 

 

To máte tak. V době, kdy si vidina lyžovačky vedle rozkvetlých sedmikrásek podává ruku s mediálním děsem ze záhadného asijského viru, mnoucí rukou obchodníka s rouškami a respirátory a "zimní" realitou štafetového závodu o nejdelší nudli alá holky z naší školky... Naplánovat si na tuhle dobu fotbalový turnaj, to je ambiciózní plán už sám o sobě. Když jsou ty turnaje dva a na jeden z nich máte přihlášené dva týmy, nemusíte být vítěz matematické olympiády, aby vám vyšlo NŘ - nemá řešení. Zvlášť když postupně rovnici dál proškrtáváte, anžto není zbytí a nemoci dál kosí naše řady. Na turnaj 3+1 je nás pět = 1 na střídání. Lvice hlásí na 3+0 čtyři samice = jedna na střídání. Lvíčata 3 samce = 0 na střídání. Společným jmenovatelem je tedy: dnes je nás málo, na střídání skoro nikdo. Vychází nám to nepříjemně ostře přesně, se zbytkem 1, či beze zbytku. Dát 4 zápasy v tempu a nasazení BEZ STŘÍDÁNÍ je vážně heroický výkon na hraně sebeobětování.

 

 

Začínáme s tím největším, co tu dneska máme. Kluci z dorazového ročníku školičky - 2013. 3+1, juniorské brány, menší hřiště, šance být u balonu limituje ke sto procentům. Pouštíme se do toho bez bázně a hany, i když je zřejmé, že konec, za který dnes budeme tahat, asi nebude ten delší. Jelikož se ale vzápětí rozjíždí dění i nad druhém placu pro prťousky, bere za mě kormidlo otcovská klika na čele s Honzou a já si připadám jak dálkový dopisovatel s telegrafickou reportáží. Ondra s o rok staršími kluky statečně bojuje, jeho herní přehled a mohutný nákop (jako třeba výstavní přímáček přes celé) umí překlopit zápas na naší stranu, stop. Tonda hraje tři týdny s cestou, ale díky své vysoké postavě a schopnosti rychle, samostatně a většinou dobře rozehrát září v bráně, stop. Neztrácí se ale ani v poli, začíná hře přicházet na kloub i pomalu získávat něco z technických dovedností a krotit kulatý nesmysl, stop. Důkazem budiž radost ze střelecké premiéry, stop. Vincent nemá problémy s krocením balonu, stop. Mnohem větší výzva pro něj je krotit emoce, stop. Se stejnou spalující vášní prožívá omamné výšky oslavných salv jako depresivní dna, když se nedaří - pláče, vzlyká, mlátí rukou do země - je ohromující vidět, jak to šestiletému klukovi není jedno, ale musí tenhle plamen umět využít ve svůj prospěch, jinak se ještě mockrát popálí, stop. Robík plní svou roli v týmu - přišel, aby pomohl, vystřídal, ale bohužel je tak trochu na jiném oběhu a jiném mejdanu, stop. Odkývá cokoliv, ale jestli ho to baví, to si nejsem jist, že ví on sám - snad si sám brzy porozumí, stop. Dnes nejlepší nakonec: Ben - naprosto ohromující výkon primárně na poli morálním, stop. Jeho vítězství je vítězstvím naprosto nezdolné vůle, stop. Vítězstvím kluka, co se nikdy nevzdá, stop. Ten kluk běhal, bojoval a rval se jak kdyby měl troje plíce... má jedny a astma k tomu, stop. Týmový sport není o vypichování jednotlivců, ale Bene, k tomuhle výkonu ti nejde než pogratulovat a poděkovat. Dva hattricky k tomu. Prostě FE NO ME NÁL NÍ!

 

 

To už ale zuří bitvy na kolbišti pro nejmenší, čtyřmi bankami vymezeném place na vyrábění dětské radosti. Že je tým Lvice FK Říčany na turnaji nejkrásnější, o tom se snad není třeba dlouze bavit. Nejsme ale na módní přehlídce. Zuzanka v obřím fofru ukazuje klukům maximálně šťastnou sedmu na zádech svého dresu. To ale u zakládajícíc členky týmu a slovutné autorky dívčího pokřiku nepřekvapí tolik, jako že dalším číslem k podrobnému studiu je čtyřka - tu totiž nosí Barča, která je dnes pěkně prosím na prvním turnaji v životě! Puma se z pozice plačícího živého maskota začíná již dobrovolně pohybovat po hřišti, i když její vliv na dění zatím není patrný. A Anička platí nováčkovskou daň z rozpaků se vším všudy, závěrečný diplom ale snad pomůže slzičky osušit o něco rychleji. A když Lvice nejkrásnější, FK Říčany Lvíčata jsou pak bezkonkurenčně nejstatečnější. Padlo to na úvod a padne to zas - abychom jim nezkazili radost a aby se nezrušil vůbec celý turnaj, riskli jsme to bez možnosti střídání. Nevím, jak to kluci dokázali. Upřímně to nechápu. Počítali jsme s nějakým odpružením. Pružnou improvizací. S vypůjčením plejerů od početnějších soupeřů ve jménu zachování hry, turnaje i zdraví. Kluci to ale zmákli bez jakékoliv pomoci. A Ríša se ještě hlásil, že by rád nastoupil jako výpomoc pro Lvice! Občas si kluci odběhli během zápasu zavázat tkaničku nebo doplnit šťávu šťávou z lahvičky na pití. Ale že by někdo fňukal? "Já už nemůžu", "Já už nechci" "Já už nebudu"? Ani jedinkrát! A nejenom, že to "nějak" zmákli. Zmákli to s grácií a s výjimkou jediného zápasu byli všem minimálně vyrovnaným soupeřem. Ríša jako nejzkušenější alfasamec lví smečku vedl. David mu ale velmi zdatně sekundoval a až zvýší odvahu směrem ke kličkám a nebude tolik odkopávat balon, bude ještě lepší. Poklonu zaslouží i jeden z nejmenších borců turnaje - Jiřík, který se v zápolení Goliášů ukázal být tím pravým Davidem.

 

 

Sečteno, podtrženo, finální účet je jasný. Jednou čtyřiadvacet, dvakrát devětadvacet kusů. Spousta inspirativních výkonů. Spousta vekých zlepšení. Halda chuti. Plamen zápalu. Parta, tým kamarádčoft. I když by si na to v sobotu ráno nevsadil nikdo ani zlámanou grešli, vyšlo to nakonec naprosto parádně.

 

David

 

 

CENA NEJVYŠŠÍ

 

Tak jsme na to v sobotu 18.1. zase vlítli. Už to také byla doba. Víc jak měsíc uplynul od chvíle, kdy říčanská Lvíčata naposledy tančila na palubovce místní haly. A že už nás ale svěděly nohy.

 

 

7 mančaftů. Každý s každým. Na férovku. Solidní výzva takhle ze startu. Oběhat s takhle malejma nohama tahle velkou halu je vážně fuška. Schválně si to někdy zkuste. Nám se to daří se střídavými úspěchy a možná už tradičně pomalejším startem. Ve vzduchu visí decentní nervozita, co na tu krásu máma na tribuně. Ostych kdo jsou ty kluci v dresech naproti. A nejistota jestli zvládnu tu kličku, co jsem zkoušel o tréninku. Plichta na rozkoukanou. Ántré máme za sebou a přichází čas ukázat, kdo je tady doma. Pro rozpaky, obavy a strach nezbývá místo. Tryská z nás odvaha, dravost, chuť a radost. Hrdosti je tolik, že začíná být problém se vejít do dresů. Kuba dominuje, Kuba válcuje, Kuba udivuje. Kličkuje, střílí, diriguje, šéfuje. V bráně máme jistotu ať už je tam pohyblivá živá zeď Max nebo mistr tygřích skoků Adam, co nelelkuje a krokem tanečního mistra dokáže protančit po celém parketu s balonem u nohy v rytmu říčanské samby. Své tradiční ryzí vlastnosti - zarputilost a bojovnost dává v celé své kráse vychutnat Vincent. Tradičním jistotám naší sestavy ale zdatně sekundují i kluci jako Robík, Viky nebo "dvojčata" Dan s Tondou, kterým nejde upřít nejen snaha, ale ani pokrok, co je na nich znát. Speciální cenu za překvapení dne si ale vyslouží Ben, protože takhle jsme ho ještě hrát neviděli. Tak enormní nasazení, tak extrémní zápal, tak veliké natěšení a tak neotřesitelné odhodlání se hned tak nevidí. Být mistr světa vyhraných zápasů svede kde kdo. Vážně. Ale absolvovat třicetimetrový sprint za stavu 0:5 jen pro mizivou šanci zabránit, aby to nebylo 0:6? To už si žádá formát! Krásný gól, co Ben střílí je už jen sladkou tečkou, která jeho den korunuje.

 

 

A pak to přijde. Pak se to stane. Zrovna když jsme v nejlepším a všechno se to láme. Že dneska by to mohlo vyjít. Že dneska by hezký herní projev mohl korunovat i zasloužený pohár a bedna. Zrovna v tu chvíli si dá Kuba nešťastně dlouhý balon na dlouhou kličku. Nevzdá to. Jde tam. Naplno. Žádná brzda. Žádny strach. Srážka. Pád. Křik. Řev. Když slyšíte křičet kluka, co nikdy nebrečí, je jasné, že je zle. Nevypadá to. Bojovník zvažuje, že by to ještě zkusil. Ale nejde to. Bolí to. Následná diagnóza je neúprosná. "Blbý. Je to zlomený nad kotníkem"... Sakra. Takhle nějak vypadá, když je někdo ochoten zaplatit nejvyšší cenu. Když je někdo schopen na oltář týmu za který kope a hry, kterou miluje, položit to nejcennější, co má - svoje zdraví. Kubo, jakkoliv je to smutný a všechny nás to mrzí, zasloužíš potlesk.

 

 

Zbytek turnaje se snažíme bojovat i za Kubu a snad mu je naše snaha alespoň malou náplastí na jeho velkou bolístku. Nebereme to jako trauma a memento, ze kterého má jít strach. Je to sport, stává se to. Naopak nás to motivuje makat ještě víc a budeme věřit, že se Kuba brzy vrátí mezi nás, ještě silnější a odhodlanější, než dřív.

 

David

 

 

VÍKENDO KVATRO

 

Dali jsme si měsíc pauzu. Zvenku, z pažitů, co byli postupně více zalité vodou a blátem než sluncem, jsme se schovali dovnitř a vrhli se se stejnou vervou a zaujetím na palubovky a trávy umělé. Pauzu jsme si dali na odpružení toho přechodu a když už bylo na čase jí ukončit, vzali jsme to od podlahy, o které byla řeč. 4 různé turnaje za jeden víkend jsme zvládli za těch 5 let, co jsem u školičky, prvně a hnedle prudce elegantně.

 

Sobota 7.12. ráno, nafukovačka U Lesa, umělka. Konec začátku a razantní budíček přichází záhy. 3+1 na velké brány. Dobré ráno. Oscilujeme. Mezi mezníma hodnotama. Člověk si musí sáhnout na svodidla, aby věděl jak se udržet mezi nima. A tak tu máme vedle sebe rozhodný střelce a váhavý střelce. Lovce i sběrače. Dravce i zdvořilé moudré kluky, co raději ustoupí. Máme tu smrtelně vážně koncentrované borce s tunelovým viděním na balon, branku a hru a máme tu zasněné abstraktní poety co v růžových brýlích pobaveně shlíží z obláčku paralelního světa na absurdní hemžení okolo kulatého nesmyslu. Něco konkrétního, co tedy bylo k vidění? Radost a zaujetí? Veliké. Snaha? Se nedala upřít nikomu. Gólů? Hromada o sedmadvaceti kouscích. Emoce? Se dali krájet. Opájeli jsme se vítězstvím, oplakávali prohry. Moc pěkný. Výkop čestný, důstojný, parádní.

 

 

Odpoledne neměníme kolbiště, zůstáváme na umělce v nafukovačce, jen zmenšujeme a přidáváme. Hřiště, týmy, plejery, všechno. Jdeme na dvojboj. Pro turnaj 3+0 na 4 malé brány stavíme mančafty dva. Nebo mančafty, Lvíčata a Lvice. Je to tak, světová premiéra, foukněte do trumpety, vyvěšte prapory. Kluci ať prominou, ale holky je v sobotu 7.12. v nafukovačce U Lesa přeci jen trochu zastínili. Ani tak nemluvím o tom, že v našem bratro / sestrovražedném souboji Lvíčata vs Lvice zvítězili, ale o tu vášeň, se kterou se do své premiéry vrhli. Viděl a zažil jsem toho už s dětmi celkem dost, řekl bych. Ale že by se tým před prvním zápasem chytil spontánně v kolečku kolem ramen a začal skládat verše VLASTNÍHO pokřiku, jenž by organicky vznikal v reálném čase? To vážně až teď. Krása střídá nádheru. Ne vždy se nám daří naplňovat mlhavá předzápsová předsevzetí. Při kličkách občas vypadáme jak hrdinové z dílu Čtyřlístku - Myš, která prochází zdí. Někdy zmatkujeme, nakopáváme, zakopáváme o balon i špičky vlastních kopaček. Ale to vůbec nevadí. Náladu nám to nekazí a hlavně: klid, učíme se. Kličkovat, střílet góly, podat soupeři ruce po zápase... Zaujetí, zápal a vášeň nám nechybí nikomu a důkazem jsou u Lvíčat 3 a u Lvic dokonce 4 desítky nastřílených gólů v sítích soupeřů. Gratulace.

 

 

Na neděli 8.12. Se přesouváme z umělky na palubovku. Z nafukovačky do haly, a to je přeci jen jiná disciplína. Jiná natolik, že může působit jak jiný sport. Balon utíká a utíká a cestou ne a ne zpomalit. Skáče jak hopík. Mydlí se o zeď jako někde na squashi. Je to výzva. Přijímáme ji s otevřeným hledím a po první výhře se věnujeme oslavné matematice výpočtu umístění až pro ní opojně zapomínáme na koncentraci na svou hru. Letíme napříč turnajem a po horské dráze výkonů i emocí si nakonec dojíždíme pro bronz. Cestou obdivuhodně kličkujeme. Startujeme i brzdíme. Instinktivně hledáme volné prostory. Pohybem i voláním si říkáme o balony. Neustále útočíme. Max je klidnu silou v bráně, co nasadí vlastní zdraví aby zabránila balonu v cestě do sítě. Kuba prolamuje obranné valy soupeře a trhá sítě nechytatelnými bombami. Lukáš udivuje rozvážnými slalomy přes celé hřiště, co vypadají jak krokové variace z krasobruslení, brutálně položené do hran. Zuzanka škube jak Lvice cokoliv jí přijde do cesty. Ondra s ročním hendikepem neúnavně maká na všech koncích hřiště. A bráškové Kuba s Jindrou se v tom všem snaží zorientovat jak nejlépe dovedou. Výsledkem jsou krásné, odvážné výkony, 16 gólů a bronzové medaile na krku. Dobře my. Připijme si z poháru vítězů. Na zdraví!

 

 

Do Vánoc už nás čeká turnaj jen jeden, ale hned pak to v novém roce rozbalíme v plné parádě - se starým nadšením a novou energií. Jestli pojedeme i dále jak tohle úvodní turnajové Víkendo Kvatro, nemám strach vůbec o nic a nikoho.

 

David

 

 

PRVNÍ SPOLEČNÝ FOTBALOVÝ NÁBOR FK ŘÍČANY A FTA SE POVEDL

 

Pátek 4. Října patřilo říčanské fotbalové hřiště prvnímu společnému náboru FK Říčany a FTA - Football Talent Academy. Čtyři hřiště, desítky dětí, několik stanovišť s fotbalovými cvičeními, skákací hrad, houfy povzbuzujících rodičů a kamarádů. To vše znamenalo více, než ukázkový trénink nebo modelový zápas. Žádné uzavřené, nedostupné divy za plotem, ale více jak 3 hodiny dlouhé otevřené zábavné odpoledne pro všechny, kdo měli chuť se přidat. A že vás bylo.

 

 

Větru a dešti poroučet neumíme, ani nechceme, ale klika nám v období vichrů, vlezlé zimy a monzunových lijáků přihrála počasí takřka ideální. V jemném vánku povlávají vlajky FK Říčany. Stan FTA hraje muziku na pozdrav všem fotbalistům. A od třetí hodiny tak nic nebrání tomu, aby odpoledne plné dětské fotbalové zábavy mohlo vypuknout naplno. Trenéři mládeže obou klubů. Skákací hrad. Několik fotbalových hřišť. Několik stanovišť na různá fotbalová cvičení. Hromada tréninkových pomůcek. Mety, kužely, kloboučky, překážky, tyče, rozlišováky, panáci, branky. Kamarádi, sourozenci, rodiče, babičky, dědečci. Občerstvení, dobroty. Odměny, suvenýry, medaile. Foťáky, kamery, dron... Od první do poslední chvíle je ale jasné, kdo bude dneska v hlavní roli. Co bude společný jmenovatelem následujících více jak třech hodin. Balón. Pohádky tisíce a jedné kličky. Sto plus jedna vstřelená branka. Nožičky, patičky, nárty, šajtle, nůžky, hlavičky, kolínka nebo klidně bodla. Dejte nám balon a pohneme nudou.

 

 

Nábor je místem setkání. Potkává se na něm spousta začínajících fotbalistů a jejich rodičů. Setkávají se tu trenéři různých generací, ošlehaní rozdílnými zkušenostmi. Je to setkání dvou klubů a jejich nových členů na začátku společné cesty. Máme tu tak trochu setkání dvou světů. Na jedné straně FK Říčany - místí klub s lokálním dosahem, takřka stodvacetiletou tradicí, jehož společenskou úlohou není ani tak honit výsledky nebo vychovávat vrcholové sportovce, jako být platformou pro všechny děti z Říčan a okolí, které se chtějí věnovat fotbalu. A na straně druhé FTA - Football Talent Academy - místní klub z Doubku s globálním dosahem. Ambiciózní výběrový oddíl pro vrcholově talentovanou mládež, co má na kontě za tři roky své existence řadu zajímavých výsledků a obdivuhodných úspěchů, srovnatelných s jakýmkoliv špičkovým týmem v celorepublikovém i mezinárodním kontextu. Jsou věci, ve kterých se lišíme, ale více je těch, co nás ve jménu fotbalu spojují. Vyhrát chce každý. Nemusíme být ale vždy jen soupeři. Můžeme si i pomáhat. Možná více než můžeme, pomáhat si musíme! Inspirace. Zásobárna talentů. Možnosti. Stáže. Zkušenosti. Prestiž. Úspěch. Šance si na "to" sáhnout. Zkusit si fungování ve špičkovém týmu bez nutnosti dojíždění. Odmítáme dělat věci hůř, než nejlépe jak dokážeme. A vy? Místo lidské malosti, strachu z neznámého a krátkozrakého sobectví, maskovaného "do dresu týmu za který kopeme" kráčíme vstříc novému dobrodružství společně.

 

 

Ale zpátky na nábor. Co konkrétního přinesl? O představení, prezentaci, setkání a poznávání už řeč byla. O čem to bylo dále? O dětské radosti. Momentech opojení i zmaru. Gestech triumfu i debaklu. Fotbalových kouzlech. O novém přátelství. To vše je pěkné, ale tak abstraktní, že si na to člověk nesáhne a na prstech nespočítá. Co čísla? OK. Dětí? Desítky. Kliček? Spousta. Gólů? Nespočet. Úsměvů? Hromada. To vše se odehrává na pažitu, který znamená svět. Na jevišti v podobě 4 různých fotbalových hřišť probíhají zápasy v různých formátech (4 + 1 / 5 + 1 na juniorské branky, 1X1, 2X2, 3X3 na dvě nebo čtyři mini branky "standardně" nebo klidně "křížem" pro větší náročnost na práci s prostorem, orientaci a nutnost na měnící se podmínky včas a správně reagovat) a vítězí všichni, kdo se účastní, ať už nosí dres černo bílý, černo oranžový nebo jakýkoliv jiný.

 

 

Sečteno, podtrženo: první společný nábor FK Říčany a FTA se velmi povedl. Ve vzpomínkách toho zůstane mnohem více než jedna pěkná společná fotka. Pokud jsi ho nestihl, nic se neděje. První neznamená jediný a příležitost přijít se podívat a zapojit na příští nábor bude zase na jaře. A pokud bys chtěl rozšířit naše řady už teď, není vůbec nutné čekat na nábor: stačí se nám ozvat a přijít mezi nás teď hned.

 

www.fkricany.cz

www.footballacademy.cz

 

 

MAŠINA NA GÓLY

 

Sobota 21.9. Světice, druhý turnaj série Baby Foot a pomalu se dostáváme do provozní teploty. Šli jsme do toho s otevřeným hledím. V sestavě, která kombinuje jak školičkové "veterány", co si tu vysluhují prýmky třetí sezonu, tak úplnými nováčky, co se na bojišti na zeleném pažitu teprve rozkoukávají. A jako tým jsme podali moc pěkný nebojácný výkon.

 

Individuální výkony byli k vidění velmi rozmanité. Vždy ale na škále, která začínala i končila úsměvem. Je pochopitelné, že srovnávat Ríšu s Vincentem, Kubu a Jindru s Lukášem nebo Bena se Zuzankou jde těžko. O tom to ale ani být nemělo. Tohle sobotní dopoledne mělo být o dětské radosti z pohybu. Ze sportu. Z fotbalu. Z party kamarádů. Ze vstřeleného gólu. Toho všeho tam byly spousty a každý k tomu přispěl vším, co mohl a dokázal.

 

Pochvalu tedy zaslouží určitě všichni, bez výjimky. Jeden výkon ale přeci jen nevyzdvihnout nelze. Z našich 16ti gólů totiž 13 do sítí soupeřů nabombil Luky.

 

 

Další gól po parádním slalomu přes půl hřiště, "Lukáši, pojď si opočinout. Super. Kámo, ty jsi dneska mašina". A to byste museli Lukáše vidět. Kouzlo okamžiku. Nesmrtelná hláška. A vrcholná herecká etuda v kompletním balení. Bez mrknutí oka na vás mrkne řečí těla a se směsicí zdravého sebevědomí, kde se hruď najednou sotva vejde do dresu a šibalského čtveráctví okamžitě vypálí: "Já vím. Mašina na góly!" No jasně. Co jinýho?

 

David

 

 

3 x 3 = NEJVĚTŠÍ RADOST

 

Když to srhnu hned na úvod, tak parta našich nejmenších předvedla tu největší fotbalovu radost.

 

 

Sešli jsme se v neděli 28.4. ráno na Vyžlovce. Nebylo pěkně. Byla kosa jako blázen. Většina našeho hráčského kádru bez větších zkušeností s jakýmkoliv turnajem. Přesněji řečeno: pro nadpoloviční většinu týmu bylo tohle měření sil 3 na 3 bez brankařů na 4 branky vůbec poprvé, kdy se snažili dát gól holkám a klukům, které neznají jménem. O nějakém velkém "fotbalu", natož snad kombinačním to opravdu nebylo, ale to ani nemělo být. Bylo to o zkoušce - baví nás ten fotbal? Je to hra pro nás? Bylo to o výzvě - dokážeme se postavit neznámým plejerům v divokých barvách soupeřových dresů? Bylo to o nadšení - když dáme gól sami nebo náš tým, dokážeme se z něj radovat? A jelikož na všechny otázky zněla jednoznačná odpověď ANO, nebylo co dalšího řešit. Se vším a s každým jsme se popasovali se ctí!

 

 

Veškeré činnosti jsou zatím spíše v náznacích a samozřejmě to vyžaduje u rodičů velikou dávkou fanouškovství, schovívasti i představivosti, ale i tak byli k vidění parádní věci. "Tunnel vision", kdy se děti ponořené do hry ocitají ve vlastním světě, kde nevnímají nic než balon a bránu, do které se ho snaží dopravit. Krásné kličky. Odvážné průniky. A hlavně: góly. No jasně, GÓLY, vždyť na ty se to přeci hraje. Padlo jich hafo a každý z našich prťousků si dal minimálně 2. Těžko může být do další práce lepší motivace a povzbuzení. Je rozdíl, když vás chlácholí babička a když sami víte, že to jde, že jste si ten gól opravdu dali!

 

 

Díky všem nejmenším hrdinům za emoce, nadšení a chuť a budu se těšit na dalším tréninku.

 

David

 

 

 

BRAMBORAČKA, ALE NAŠE

 

Dalo by se to říci i úderněji, ale dejme tomu, že jsme v sobotu 27.4. měli zpekla štěstí. Celou zimu jsme se těšili, až budeme moci vyhěhnout z haly na trávu. Těšili jsme se na náš domácí turnaj Mini Star. A když ta slavnostní chvíle nastala, lítali teploty od +28 v zafuněném stínu po +6 na neviděném slunci, tančíc mezi kapkami deště. Ještě v sobotu ráno to za oknem vypadalo všelijak a na displejích serverů předpovídajícíh počasí i budoucnost snad ještě hůř.

Naštěstí se ale fotbal nehraje v křišťálové kouli, ani ve sklenici s rosničkou, ale na trávě. A na tu říčanskou nám v sobotu 27.4. odpo ani nekáplo a ještě nás příjemně hřálo sluníčko. Vydařená meteorologická kulisa jako by vystihovala náladu a atmosféru celého turnaje. Výkony kluků a holek, kteří se už většinou po prázdninách pustí v kategoriích mladších přípravek do seriózního fotbalu měli patřičnou úroveň. Nasazení bylo maximální. Ale vždy v duchu fair play jak na hřišti, tak v hledišti. I tam se povedlo fandit, ale zůstat člověkem.

 

 

A jak se vedlo našim borcům? Parádně. Bylo vidět, že po pěti měsících v hale a třech týdnech venku jsme tak někde uprostřed procesu zvykání si na větší fotbal. Najednou je mnohem větší hřiště, větší soupeři, větší brány. Ve všech ohledech bylo potřeba nasadit vyšší obrátky a podobně jako to počasí, bylo i tohle tedy v našem podání "střídavě oblačno".

 

 

Je potřeba pochválit snahu. A je třeba pochválit odvahu, s jakou jsme se vrhali do kliček. A že tam vznikají tragikomické situace, kdy stojíme všichni v jednom zástupu a vážně úpěnlivě si snažíme vykoledovat gól? Že při pokynu "všichni hráče" si naše čtyřka svorně obsadí jediného soupeře? Vždyť je těm našim plejerům 6 let a míň, po obědě si chodí ve školce schrupnout, ne všichni si umí zavázat tkaničku a "Sedmičku" by si rádi pohlídali, kdyby věděli, jak se sedmička píše :) Naši borci rozhodně nepředvedli žádný "válec", založený na fyzické hře tělem nebo drtivých sprinterských dispozicích, ale ukázalo nám to, co jsme potřebovali vidět. Hráli jsme hezky, technicky a zároveň viděli, na čem musíme v tréninku přitlačit. Střelba, rychlost, síla, práce s prostorem... Hráli jsme jako jeden tým a nemá cenu vypichovat individuality -  s jedinou výjimkou. Opravdu příkladným výkonem se totiž prezetnoval v bráně Matěj, který si za své odvážné robinzonády vysloužil cenu pro nejlepšího brankáře turnaje.

 

 

Naše týmové výkony na tomhle krásném turnaji jsme nakonec přetavili v bramborovou medaili za parádní čtvrté místo. Můžeme jen pogratulovat našim soupeřům a slíbit jim, že příště budeme zase lepší.

 

David

 

 

VELKÝ VOČI

 

Od začátku to byl velice ambiciózní plán. Dva turnaje a tři týmy v jeden moment je na jeden malý klub přeci jen velké sousto. Zkoušeli jsme to už dříve a pohořeli. Zaříkali se, že nebudeme bláznit a stejnou chybu opakovat, ale zase nám to nedalo. Prostě jsme to v sobotu 9.2. zase zkusili, chtěli zapojit pokud možno všechny a zase narazili. Zkusit postavit tři mančafty v době, kdy si podávaj ruce chřipková epidemie s rekordní sněhovou nadílkou, to byl asi plán od začátku odsouzený k neúspěchu. V pondělí nás bylo v nominaci do dvou týmů 3+0 v Kostelci 12. Ve středu 10. Ve čtvrtek ještě 8 a začínalo to být na hraně. Během pátku odpadli další 3 a večer čtvrtý. Z tuctu na čtyřku během pěti dní, ještě, že se nehrálo v neděli, možná bychom tam se Zdeňkem běhali po kolenou sami :) Velký voči.

 

 

Ale nevadí, jsme tu. Dva týmy, na které je zapotřebí 6 lidí bez střídání v sestavě Audi Quatro neposkládáme ani na papíře, který prý snese všechno. Kuba nerozehraný, ale natěšený po dlouhém marodění. Vincent s věrnou kamarádkou nudlí, ale zářícím úsměvem. Lehce vykulený Cyril, nevědíc, co od prvního turnaje v životě vlastně čekat, pro sichr tedy připraven na cokoliv. Šampion Tóňa, na oko zhrzen, že hraje s "prťatama", ve skutečnosti se tetelící na nekončící proud kliček, co hodlá zanedlouho vypustit. A Pupík, ročník 2015 spíš v roli živého maskota, než že by přišla opravdu "fotbalistit".

 

 

Hráčů možná málo, ale zápasů docela dost a gólů ještě více hned od úvodního hvizdu. Na co taky čekat? Vypusťte Krakenny! Lvíčata z říčan se do toho zakousla s veškerou vervou hned ze startu. Srdce fanouška plesá. Lítá to takovým fofrem, že by se jednomu splašila propiska, aby to stihnul čárkovat jak u stolu štamagastů. První desítka je v síti s prvním zápasem, žádné znavené umakartové čelo. A větší, než malá dávka dětského fotbalového štěstí tryská gejzírem. Pod našima kopytama hoří zem. Cyril si vysluhuje ostruhy v prvním zápase v životě, nasazuje je sám sobě, lítá jak kůň až jiskry lítaj. Nakonec ve své soutěžní premiéře pokoří desítku, a to jde ještě málem domů s pláčem "trenére, já těch gólů dal strašně málo". Daří se ale všem. Lia způsobí zmatek v táboře soupeře, když za čtyřicet vteřin stihne několik koleček po place, a aniž by potkala balon, poroučí se do jistoty "domečku" na střídačce s tím, že pro dnešek by to s tím fotbalistěním stačilo. Tóňa udivuje naprosto dechberoucím slalomem mezi živými kužely, aby za celý turnaj potkal možná dva soupeře, co by mohli drze uvažovat o tom, že se věnují stejnému sportu. Jeho míčová ekvelibristika je naprostá poezie v pohybu. Napadá sice na jednu nohu, na přetíženou pravou, ale jinak je dokonalá jako socha Davida. Vincent dostává balony do sítě silou vůle a protože ta vášeň a vůle obrovská je, dostává ho tam s neústupnou pravidelností. Až vedle "procházení" zařadí i "obcházení", bude to galakoncert. Kuba je jak Mirek Dušín naší skvadry. Když udělá příliš rychlou kličku a soupeř si při ní ustele, ohleduplně nejdříve zkontroluje, jestli je soupeř OK a až pak na stvrzení přátelství pokračuje v akci, zakončené často gólem. Instinkt lovce a volání divočiny nakonec ale vyslyší vždy i on. Jakmile nasaje do chřípí přítomnost soupeřovi brány v dosahu svých běhů, rozkmitá je do nechytatelné frekvence, kterou může rozhodit jedině píšťaka, síť brány nebo závěrečný klakson.

 

 

Gólů napadalo tolik, že se statistika oficiální turnajová a naše čárkování na papírku liší o více jak dvacet fíků. Ne že by na tom záleželo, ale pro milovníky statistik dlužno podotknout, že nejvíce gólů na turnaji jsme nastříleli i pokud bylo správně to menší číslo. To ale není ani tak důležité. A i když zkrachovali naše možná zbytečně velkolepé grandiózní plány co se týče počtu zapojených hráčů a hráček, velký voči těch, co se zúčastnit mohli, zářili tak, že bychom mohli jít domu i pěšky uprostřed noci a svítili nám na cestu. Díky za další zážitek, šampioni!

 

David

 

 

STAČILO TO NA ZLATO

 

"Tak holky a kluci, jako vždycky: nepočítáme jak jsme průběžně na tom. Jdeme si zahrát, aby nás to bavilo, necháme tam všechno a na konci se dozvíme, na co to dneska stačilo." Tak nějak jsme se vítali na turnaji v neděli 3.2. a opakovali si to i v jeho průběhu ještě několikrát. Nakonec to stačilo na zlato. Tak jednoduché, přímočaré a jednoznačné to ale samozřejmě nebylo. Příběh se zašmodrchal jak pohádka v indiánském uzlovém písmu a rozuzlení přišlo jako ve správné detektivce až na samý závěr. A že k němu bylo potřeba důvtipu komisaře Rexe i matematických schopností Alberta Einsteina. Ale pěkně popořádku.

 

 

Náš příběh se odehrává na domácím halovém turnaji. Že jsme na "domácím halovém turnaji" v té naší krásné říčanské hale asi tak zhruba stejně "domácí" jako Brandýs nebo kdokoliv jiný, protože nás v ní nenechají trénovat, to už tak nějak patří k místnímu koloritu. Je nás akorát 7, perfektní počet abychom byli všichni v zápřahu. Ejhle, Matěj se sice strašně těší, ale nad ránem se doma změní v tygra šavlozubého. A tygr šavlozubý dělá co? Hází šavle, správně. Tudíž jsme jedním tahem přišli o tahouna, kličkaře, střelce, jedinou levonožku v týmu i brankáře. Mat snad ne, ale šach jedním tahem rozhodně. První kapitola dnešního příběhu se tedy rázem jmenuje "Koho do kisny?"

 

Nehlaste se všichni. Hlásí se všichni. Až na dvě výjimky ale jen proto, aby se od brány co nejdůrazněji distancovali. "Brána? To si vyprošuju!" Berou to na sebe tahouni Davídek s Adamem. A protože druhý jmenovaný si vzpomene "Táta vlastně říkal, že musím na začátku běhat a do brány můžu nejdřív v druhým zápase... Já půjdu tedy pak," No, není to sice úplně pravda, ale Davídek už má rukavky jak Petr Čech a můžeme jít na to. 3:1 v suchým triku. Výsledek může vypadat krásně, ale výkon slabej. Málo zápalu, málo snahy, málo... Prostě málo. Druhý zápas je "dívčí válka" se šikovným týmem Radimi, a přestože v něm "jen" remizujeme, výkon už je mnohem lepší. Doráží nás posílit Kája a jdeme nahoru. Když do třetice všeho ozdobíme turnaj památnou bitvou s Brandýsem, kde se nemáme vůbec zač stydět, přestože nakonec musíme sklonit hlavy a pogratulovat soupeři k výhře o gól, je paradox první části nedělního rána u konce.

 

 

Rozjíždí se matematika. "Tréňo, kolikátý zatím jsme?" "Žádný" "A kolikátý budeme?" "Pojďme i dále hrát tak jako s Brandýsem a na konci se dozvíme, na co to dneska stačilo." Mašina se rozjíždí. Tóňa štrykuje kličky v tempu, kdy při pozorném sledování hrozí trvalé šilhání. Adam torpéduje střídavě bránu a balon. Představa, že jednou přijde na to, že krom kladiva v pravačce má i levačku, budí ze snu soupeře už teď. Kája v tanečním rytmu zastavuje balon podrážkou a posílá frajery na párek. Štěpán se po statečném výkonu v poli etabluje jako nejlepší golman turnaje. Ostýchavé duo David a Kryštof párkrát zapomíná na stud a na oplátku zostudí soupeře - odvážnou kličkou nebo se pustí do ambiciózního sprintu přes půl hřiště. A kdo nám zbývá? Davídek! Král nedělního dopoledne, korunující výkon celého mančaftu, povyšujíc ho tak do stavu takřka mistrovského. Parádně kličkuje, organizuje tým okolo sebe, ale hlavně: naše kombinace naprosto neomylně zakončuje. Bomby k tyčím, pod klacek, gajdy, je to tam všechno.

 

 

A protože už ve druhé polovině turnaje nepoznáme hořkost porážky. Protože naši soupeři se pobijí mezi sebou a třeba ostrostřelec z Brandýsa už musí občas také střídat. A protože s do té doby neporazitelnými Hrdlořezy hrajeme tři nulča. Proto to dnes nakonec stačí na zlato. Není to náhoda. Při bodové rovnosti i rozdílu skóre jsme měli na své straně vzájemný zápas a nejvíce vstřelených gólu na turnaji. Zlato je v dobrých rukách, v těch dneska nejlepších. Ale mnohem cennější, než placka ze zlata kočičího jsou ty dnešní výkony, a ty byly parádní. A byly by stejně parádní, i kdybychom poslední zápas, který celou zašmodrchanou matematiku turnaje rozmotal, rozhodl, rozsekl a hala ho sledovala doslova bez dechu, prohráli a skončili bez medaile. Dnes nás ale nezastavil nic a nikdo a se zlatou medailí na krku jako bonusem je to všechno ještě o něco příjemnější.

 

David

 

 

KOŘENĚNÉ KOLEČKO

 

Letí to. Rok 2019 a naši nejmenší z nejmenších nabíhají na svůj první halový turnaj. Někteří po dvou letech ve školičce konečně poznávají zápasy s rovnocenými soupeři. Další po podzimním tréninkovém randění s balonem zkouší prvně střelbu ostrejma. To vše ve slavnostních kulisách turnaje. Oblečení do nedělní róby týmového dresu se svými oblíbenými čísly na zádech a klubovým erbem na prsou. Za oslavných zvuků ryku rodičovského trubadůrství z čestné balkonové lóže. No, v neděli 13.1. to na turnaji UFOUN Cupu v Kostelci bylo prostě slavnostní a veliký.

 

 

Před prvním zápasem jsme si zopakovali všechny naše mantry a odříkali modlitby. Jsme tu jako parta. Společně vyhráváme, společně prohráváme. Zkusíme vyhrát, ale přijeli jsme si hlavně zahrát. Všichni útočíme. Na balon nebo na bránu. Odvážně kličkujeme. Před bránou jsme žraloci a nezastavíme se, dokud není balon v síti. "My říčanský lvíčata, fotbal to je naše hra. Soupeře se nebojíme, tenhle zápas vyhrajeme." Můžeme jít na to. Kolik to chcete?

 

První dva zápasy jsou vážně velkolepý. Přehrada zadržované radosti rupla. Krátký doutnák spouštěče hoří. Čtyřiadvacet minut = osmatřicet gólů. Lukáš exploduje, ruce míří častěji ke stropu v oslavě gólu než k podlaze při přípravě dalšího kousku. Kája chladnokrevně topí soupeře v hanbě gólem dne - patičkou. Kuba je jak duch - po hřišti neběhá, ale létá, stačí mrknout a je za hradbami obran. Ale pozor "urvali" se i naši turnajoví nováčci. Z opojného poháru vítězství si první doušky premiérových gólů vychutnávají Adam s Vincentem. První zápas = góla jsme si dali všichni. To hlavní se tedy povedlo záhy. Vlastně máme hotovo.

 

Z příjemného proplouvání turnajem na obláčku snů nás jak nepříjemný budík vytrhává třetí zápas. Aha, takže on soupeř může být i větší, běhavější, kopavější? Může mít v systému 3+0 zapikolovaného v kisně "bezrukého brankáře"? A než se proberem, máme jich tam víc, než jich dáme? Aha. A my se také unavíme? Nevydržíme běhat celý den se stejným zaujetím? Dnešek je parádní lekce.

 

 

Zbytek turnaje poctivě odbojujeme. Zápasy jsou vyrovnané, s naší snahou a zaujetím pro hru už ale nepohne nikdo a nic. Jestli jsou góly kořením fotbalu, omlouváme se všem našim fanouškům, kterým po každém zápase potleskem poctivě děkujeme za jejich podporu, že nám na jejich dnešní dlabanec ujela noha... celkem 57 kousků. Pardon, laskavý fanoušek nechť promine. A když se nám v posledním zápase povede, že si každý jeden z nás vstřelí gól, kruh se uzavírá. Jak jsme dnešek začali, tak i končíme. Slavně. Unaveného Lukáše posílám na plac 30 sekund před koncem s jasným pokynem "jdi a rozhodni". A Luky nejde. Nechce, je unavenej. Nejde. Běží a 10 sekund před koncem ten gól dává. Vystřelte konfety.

 

 

Krásný turnaj. Když už všichni víme, jak chutná gól, budou nás i ty tréninky bavit ještě o něco víc. A o zápal, radost a vášeň, o ty tady jde především.

 

David

 

 

SLAVNOSTNÍ PREMIÉRA

 

 

Školička FK Říčany má za sebou první turnaj a nastřílela v něm celý tucet gólů. Z takového čísla se vám možná hlava nezatočí. Ale co když to nebyl jen první turnaj o víkendu? Nebyl to ani pouze první turnaj sezony? Jak to působí, když si uvědomíme, že pro velkou část týmu to byl první turnaj v životě?

Můžeme si i tak hnidopišsky kazit radost a připomínat si, že jsme “vyhráli jen úvodní zápas”. Že góly z našich kopaček padali jen první dva zápasy. Že od třetího jsme začali tahat za kratší konec a v závěrečném dostali opravdu výprask… Ale proč? Byla to přeci krása. Místo nějakého ostychu jsme mohli vidět zápal pro hru. Boj o triko a frontu na to, kdo půjde na plac. Viděli jsme velikou snahu dát gól. Odvahu zkusit kličku. Že naše “stálice” zahráli? Nepřekvapí, že Tóňa našlápne, udělá krasojízdu přes celé hřiště a z protihráčů si při svém slalomu udělá kužely jako Alberto Tomba. Nezaskočí extrémní snaha a odpovědnost za celý tým, kterou předvádí kapitán Maty - ať už proniká do střelby z pozice brankáře nebo se vrací od brány k brance “z hroťáka na stopera”. Šokem není ani to, že se chytli zkušenější kluci jako Harrison (který si dal zase góla) nebo Niky s Lukášem. Vedle nich ale opravdu zazářili i naši debutanti. Když neměl bolení, zahrál velmi solidně Damián. Velice rychle se rozkoukal Kryštof, který si ve své premiéře hned dal góla. Ale pokud bych si měl pamatovat z celého turnaje jedinou věc, jenž by ho nějak vystihovala a definovala, byla to Adamova radost po našem prvním gólu. Ten řval jak argentinský komentátor při nadpozemském výkonu božskho Lea. Skákal jak Javier Sotomayor při světovém rekordu. To byla emočni tsunami, jako bychom se opájeli bublinkami z ušatého poháru pro vítěze Ligy Mistrů! Pro tyhle momenty přeci děti vodíme na fotbal. S nadějí v tyto chvilky se na ně chodíme koukat. Máloco je hezčí, než čirá dětská radost a té se nám dostalo v sobotu 22.9. v Louňovicích požehnaně. Na začátku turnaje jsme si řekli, že nejedeme vyhrát, že si jedeme zahrát a uvidíme, na co to bude stačit. Že nejsou důležité výsledky, ale abychom si turnaj užili a nastříleli co nejvíce gólů. To jsme splnili dvanáctinásobně.

Díky všem za účast, snahu a podporu a příště to bude zase lepší.

 

David

 

 

ZÁVĚREČNÁ KRASOJÍZDA V JESENICI

 

Je to týden, co nás mrzelo, že už neužíváme jarního pažitu, rašícího pod prvními paprsky jarního sluníčka. Stačí dalších 7 dní a holomráz, vichr a závěje vyzývají tak maximálně ke koulovačce. Že nás čeká poslední halový turnaj v sezoně: tělocvičně, kde nefouká, nesněží a teplota je v plusových číslech tak není ani tolik otrava, jako vážně skvělá zpráva. Fanoušci si to žádají. Tisíce děkovných dopisů. A tak ještě jednou naposledy v letošní sezoně tedy vybíhají legendami opředená říčanská lvíčata na prkna, co znamenají palubovku.

No, zas takový trubadurství na úvod… ale ono vážně. Děti hráli prostě skvěle, že je těžké superlativy vynechat nebo i spíš najít nějaké další, které by věrně vystihovali úroveň dění na place. Ale pěkně popořadě. Čeká nás čtyřčlenná skupina a pak pavouk o umístění. Že to bude opět jiráskovsky tuhý boj “proti všem” připomíná našemu hobitímu týmu už nástup k zahajujícímu zápasu celého turnaje proti domácí Slavii Jesenice. Myslím, že společná fotka jako komické týmové dvojice “malej a velkej” bychom vypadali k popukání. Můžete si tipnout, kteří bychom byli my. Malej, samozřejmě. Přijet na turnaj vypsaný pro ročník 2011 a mladší spíš s tím druhým: tedy “mladší”. Přesněji s jedinou “jedenáctkou” v sestavě, doplněnou o čtyři “dvanáctky” a dvě “třináctky”, to vypadá zase jednou jako troufalost s nejistým výsledkem. Jenže jak už možná správně tušíte, nebylo to nakonec až tak horký. Kluci z Jesenice proti nám vypadaly jak větrné mlýny, ale tahle neděle byla dnem, kdy boj s větrnými mlýny vycházel. Byli větší, ale my rychlejší. Oni silnější, my obratnější. Oni starší, my jednoznačně fotbalovější. Než se klucí domácí rozkoukali měli tam čtyřku a pískej konec.

Problém turnaje o dvou skupinách s jedním hřištěm jsou prodlevy. Po tuctu minut na hřišti nás čeká hodina v hledišti. Menší tělocvična vedle se z místa na prohřátí svalů a rozhýbání při fotbalovém cvičení mění záhy v jesenickou ZOO, pavilon opic :) To se ale projevuje až později. Teď nastupujeme k druhému zápasu. Točíme brankáře, rukavicové žezlo si předávají Maty s Matějem, jinak pokračujeme tam, kde jsme přestali. Drtíme. Tentokráte Spartak Kbely v barvách slovutného AS Řím. I když až tak hladce a samo to samozřejmě taky nejde. Soupeř nasazuje své přednosti ve fyzické a tvrdé hře a když se z podlahy sbírá otřesený António, kutálí se nám do brány první gól. Zatínáme ale zuby a bojujeme. Véna je splavenej jak Železník, ale táhne nás neomylně vpřed. Štěpán kličkuje a skvělými náběhy před bránu otevírá Vénovi prostor a přidává možné varianty. Davídek v akci dne fantasticky vykličkuje od manťáku, vyškolí cestou několik protihráčů, aby famózní sólo zakončil značkovou oslavou gólu. Matěj je jistota v bráně, rychle rozehrává. Lukáš to má těžké, ale snahu mu upřít nejde - ať už bojuje na hřišti nebo zaklíná z lavičky. Matyáš exceluje a až přestane trávit polovinu času na balonu otáčením hlavy, co jako my na to, bude to ještě lepší. A “atomový mravenec” Tóňa dělá přesně to, za co má svou přezdívku - JEZDÍ! 4:1 a šatnou jdou řeči o zlatu.

Jsme přesně v půlce a jak velí logika věci: tady se to láme. Bohužel málem doslova. Člověk nemusí být Einstein, aby viděl, že se náš tým točí hlavně okolo Vény. Tomu tedy přibývá jeden šrám za druhým. Za některé si může sám, když věrný svým televizním hrdinům chodí k zemi ochotněji, než by bylo nezbytně nutné, ale většinou ho tam dost nevybíravě pošle protihráč. Noha. Koleno. Bok. Hlava. Vypadá to jak nějaká říkačka. Do toho začíná být lehce zavařenej. A není samozřejmě sám. Když místo odpočinku děti driblují s balony stejné velikosti jako jsou oni sami. Případně si protahují kosti na trampolíně a duchně, pak “šťávy” na zápas nezbývá tolik. I s Kunraticemi jsme jednoznačně lepší. Nehrajeme se strachem, ale odvážně. Nehrajeme na náhodu, ale cíleně kličkujeme a přihráváme, nezakopáváme, lépe se pohybujeme. Dá se říci, že jsme výrazně lepší ve všech ohledech. Až na tu střelbu :) Kdyby se dávali ceny za trefení brankové konstrukce, jdeme domů jako milionáři. Vítězíme 2:0 a do pavouka nastupujeme jako vítěz skupiny A.

Čeká nás narostlý Benešov. A tady prvně naráží kosa na kámen. Kluci ve žlutém hrají celý zápas power play a s otevřenou svatyní jsou na nás nalezlí 12 minut takřka v kuse. Tady prvně je veliký a fyzicky neřešitelně silný celý tým. Někteří kluci můžou mít o 10 kilo více jak Véna, co potom Tóňa nebo Lukáš, kteří jsou tak na polovině váhy soupeře? Dostáváme fíka a i když máme náznaky šancí, je to proti jejich hromotluckému pojetí vlastně bez šance. Prohráváme, ale se ctí. 0:1. Soupeř nás rozhodně nepřehrál, soupeř nás utloukl.

V zápase zklamaných semifinalistů tak uzavíráme naše letošní hraní na palubovce tam, kde jsme začali dnešní turnaj - v repríze úvodního zápasu s domácí Slavií Jesenice. My už meleme z posledního, oni se poučili. Když nedostane balón od branky brankář, nechávají vykopávat toho, kdo dokopne nejdál. A když se k tomu tu a tam uštědří políček Vénovi, půjde to líp. Holomajzna to je, žádnej fotbal. Na to ale přistoupit nehodláme, hrajeme si svoje, ždímáme se z posledních sil a nakonec ten jeden gól dáme. A myslím, že rozhodně po zásluze (za celý turnaj jsme prohráli jediný zápas a dostali jen dva góly!) si odnášíme domů bronzový pohár a na krku se nám houpou medaile stejné hodnoty. Krásný týmový výkon korunuje Véna cenou pro nejlepšího hráče turnaje. Vůbec nejhodnotnějším zjištěním je ale fakt, že kluci soupeřům o rok i dva starším nejen že s přehledem stačí, ale po fotbalové stránce je jsou schopni přehrávat. A pokud ty naše koně někdo doslova neukope, má ta jejich fotbalovost nad soupeřovým fyzickým náskokem navrch. Další krásný výkon, za který nezbývá než smeknout a poděkovat a už se těšíme ven, kam fotbal patří - na trávu!

 

David

 

30 GÓLŮ V KOSTELCI

 

V sobotu 10.3. ráno měli naši nejmenší poslední turnajovou šanci. Pod názvem UFOUN Cup je totiž čekalo poslední halové měření sil střižené na jejich nevysokou míru. Poslední turnaj, kde padá spousta gólů, oči hoří nadšením a není nutné se při něm uhnat na olbřímím hřišti.

 

Tu šanci jsme se rozhodli využít do posledního zbytku. Všichni doráží natěšení. Rodiče hlásí, že několik ratolestí samou dychtivostí nemohlo ani dospat, atmosféra jen jiskří elektrizující směsí odhodlání a jen těžko brzditelného nadšeného očekávání. Radostně si losujeme čísla dresů - někdo náhodně, někdo dle vzoru z televize, někdo věrný rodinné tradici a odkazu rodičů či prarodičů. Házíme se do gala a letíme na plac.

 

Dvojboj proti týmu Háje SOS nám jako vstup do turnaje vychází na výbornou. Výsledky jsou možná relativně těsné, ale výkony ani náhodou. Davídkův tanec nad balonem je famózní. Jestli klička má být fintou za použití klamavých pohybů, sledujeme tady master class. Ukolébání medvědím kolébáním, přehazování balonu mezi pravačkou a levačkou rychlostí oka-mžiku a pak bleskové vyražení vpřed sotva si oponent dovolí mrknout. Výborně hraje Štěpán. Je s klukama teprve na třetím turnaji, ale jeho hledání volných postorů, to je poezie v pohybu. Kličkuje, bojuje, střílí góly. A pozadu nezůstává ani Matyáš, když na chvilku zapomene na své rytířské způsoby a zdvořilostní odstup a vrhne se do boje o balon. Kája sice srdnatě ukazuje své kličky s balonem i v moment, kdy už mezi ní a brankou není nikdo, ale trenér říkal kličkovat a trenér se prostě musí poslouchat :) navíc nakonec dává góla! Kuba zase svůj výkon doprovází i zvukovýmy efekty a i když občas vypadá lehce dezorietovaně a kopne tak, jak stojí balon klidně směrem k vlastní svatyni, honí se za ním s energií převelikou. Na Matěje doléhá síla okamžiku. Tak moc se těšil až je toho všeho najednou na jednoho přespříliš, ale jeho chvíle, stejně jako chvíle pomalu se rozjíždějící lokomotivy Vašík ještě přijdou.

Aby bylo jasno. Nehrajeme to “s nulou vzadu”. Vůbec ne. Gólů dostáváme jen o málo míň, než jich sami dáváme. Jen způsob, jakým jich docilujeme a ta mezihra a celkový přístup jsou trošku jiné a rádi věříme, že u nás lepší. Když někdo nabije kanón a prostřelí klubko dětí a balon se přes celé hřiště dokutálí do branky versus čtyři kličky znamenající obejití celého týmu soupeře, kde si jeden hladový soupeř stihne dojít pro přídavek, to přeci rozdíl je, ne? Ještě výrazněji se ten rozdíl přístupu “výsledek versus hra” “skóre versus fotbalovost” profiluje v následujícím zápase s Radoškama. Góly dostáváme pravidelně jen při chvilkových nepozornostech při oslavách našich gólů a pak stratosferickými střelami do tmy přes celé hřiště. Jinak hrajeme na jednu bránu a není to ta naše a už vůbec v té naší na turnaji bez nrankařů nestojí bezruký gólman. S největší rozhodností se do bojů vrhá i Matěj s osušenými očky proti kamarádům ze školky a jak ho jednou vtáhne vír hry, zapomíná na všechny pochybnosti o turnaji, fotbalu či sobě samém. Vzápětí - v zápase proti Vyžlovce dává Vašík svůj první hattrick v životě a jestli měl dnešní turnaj v dětech zase jednou zažehnout jiskru zájmu o fotbal, je jasné, že už máme splněno.

Službu důrazného připomenutí, že ale ještě nejsme žádný “železný Říčany” nám prokazuje Viktorie Radim, jejíž o rok o dva starší a o hlavu, o dvě větší holky nás fyzicky rozválcujou za studena. Ne že bychom nekličkovali nebo se o to nesnažili, ale když vás někdo šoupne i s mantinelem až kamsi do třetí řady a spolu s balonem donese do brány i vás, stojíte-li zrovínka v cestě, tomu se prostě konkuruje špatně.

 

Turnaj výborný, formát pro naše nejmenší naprosto ideální a na samý závěr zimní sezony velmi slibný. Pokrok děti dělají obrovský a nejen že dělají radost svým fanouškům na tribuně, perfektně se u toho baví i oni sami. 30 gólů za turnaj je krásný výsledek. Způsob, jakým se k nim dopracovali je ale ještě mnohem cennější.

 

David

 

 

FOTBALOVÁ GEOMETRIE

 

Pro někoho není fotbal žádná věda - jednoduchá hra na dvě brány s kopáním do meruny, ke které je zapotřebí hlavně dvou věcí: srdíčka a štěstíčka. Asi nejlepší domácí fotbalový trenér Jaroslav Hřebík zase říká, že fotbal je vlastně deskriptivní geometrie v pohybu. Ať už je vám bližší to, ono a nebo kombinace obojího, na vystižení našeho turnaje v Milovicích si půjčíme dva kulato hranaté geometrické termíny. Turnajem v hale Milten se totiž uzavřel jeden kruh. Není to náhoda, byl to plán. Ty turnaje jsme objednali dva - na začátku a konci halové sezony, aby nám přes tu umělku přišel přechod do haly a z haly hladší. Turnaje vzletně pojmenovaného Spolku Sportující Mládeže nám tedy orámovali naši zimní sezonu a při podobných soupeřích nám ten druhý měl vystavit vysvědčení, jakého pokroku jsme od toho Listopadu dosáhli. Co jsme se za ty 4 měsíce v hale naučili a dokázali použít.

 

Kulisy zůstaly stejné. Bylo asi bláhové očekávat, že by mohla nastat změna. Že by se pořadatel zamyslel, zmenšil hřiště v zájmu fotbalu a nepořádal chrtí závody nejmenších s překážejícím balonem, ale fotbalový turnaj. Bláhová představa asi jako že by se povedlo vdechnout život lehce chátrajícímu velkolepému areálu? To se taky nepovedlo. A navíc, kdo by to čekal, ono navíc v zimě mrzlo. Venku. Naštěstí jen venku, i když vevnitř k tomu chybělo jen málo. V šatnách, či byfé, tam bylo hej. V hale se ale kouřilo od pusy a na střídačkách se prosím pěkně sedělo v beranicích. “Ráno tu byl správce a prej to jede na plno” byla odpověď na dotaz stran možnosti v hale zatopit. No nic, zahřát nás musí výkony.

Pouštíme se tedy do díla a nevypadá to vůbec zle. Možná máme beznadějně nejmladší a nejmenší tým na turnaji, ale ve fotbalovém rozměru to není první dva zápasy znát. Kličkujeme líp, než soupeř. Hrajeme odvážně. Nejsme na joysticku, ale děláme samostatná rozhodnutí. Bojujeme. Je nám to tak trochu prd platné, když obejdeme všechny protihráče a pak na nás zívá ještě 30 metrů sprintu s balonem. Nicméně s Brandýsem střílíme náš první gól, dostáváme dva - oba bodlem a z úleku, herně ale jasně dominujeme. Proti ligové Mladé Boleslavi v herním koncertu pokračujeme a dokonce vedeme 2:1, aby náš druhý gól rozhodčí úzkoprse odvolal pro údajnou ruku… Po dvou zápasech máme tedy na kontě 2 vstřelené góly - o dva více než za celý minulý turnaj a přes jediný bod do tabulky hrajeme nejhezčí fotbal z těchto tří mančaftů.

 

Druhé dva zápasy s Nymburkem a Libiší nevyznívají jako jiná kapitola, ale úplně jiný příběh. Příběh o výprasku. Ne že bychom se snad odnaučili hrát fotbal, ale když vidí parta malých kluků ty největší v slzách a beznaději, je těžké je přesvědčit o smysluplnosti jakýchkoliv pokusů. Gigi se vzteká, krom balonu kope do podlahy i konstrukce vlastní brány, kam si nešťastný Véna ztečuje první střelu soupeře a zlomený z “dalšího vlastňáku” se hlásí o střídání… Objektivně, těmto dvěma týmům jsme konkurovat nemohli. Fyzická propast byla příliš široká, než aby ji mohlo překlenout jakékoliv nadšení a snaha. Že jsme to ale v určitých fázích zabalili, nám samozřejmě nepomohlo. Oba týmy měli několik výjimečně disponovaných jedinců - jestli naši kluci stříleli z pěti metrů, devítka z Libiše byla schopná střílet těžko chytatelné bomby z půlky! O to cennější chvíle ale byli, když jsme se dokázali přes nepříznivý vývoj vzchopit a v některých pasážích kličkama přeci jen motat i tyto soupeře a hrát naplno bez ohledu na plnící se konto obdržených branek.

Jak tedy vyznívá porovnání začátku a konce halové sezony? Jaký pokrok jsme za ty 4 měsíce udělali nebo neudělali? Kdyby si člověk četl jen výsledkové statistiky, asi moc ne. Výsledkově nejdeme zrovna od zlata ke zlatu. Jenže o výsledky v tomto věku opravdu nejde. Myslím, že je kluky a holky třeba pochválit. S ještě menší a ještě mladší sestavou, než v Listopadu, jsme tu odehráli neporovnatelně lepší turnaj. Máme svoje lídry a tahouny, kteří by už teď mohli s přehledem hrát o kategorii výše. Vedle nich ale rostou i všichni ostatní. Dělají pokroky, zlepšují se, ve snaze o fotbalovost jsme potkali jen málo týmu, které by se mohli s našimi borci měřit pokud jde o odvahu jít do kličky, nezmatkovat a řešit situace samostatně a konstruktivně, bez nakopávání a zakopávání. Mám z vás radost a zasloužíte velikou pochvalu.

 

David

 

 

VÍCE(NEŽ)MISTŘI

 

Další víkend, další turnaj? Ani ne. Tentokrát se naše říčanská fotbalová parta nejmenšího vzrůstu, ale s největším fotbalovým srdcem schází po jarních prázdninách. S lehce opálenými tvářemi od lyžařských okulárů, tvarujících boubelaté dětské tvářičky kamsi směrem k sově pálené se sjíždíme ze svahů, kopců, hor. Po týdenním tréninkovém výpadku, s o to větším natěšením a touhou napnout síť co nejvíce vstřelenými góly.

 

Nadšení lehce povychladne, když mančaft zjišťuje, že v jeho řadách dnes nebude řádit vichr z hor z největších - Véna. Ale jen na chvilinku. Radost, že se opět navlékáme do říčanských dresů a za chvilinku to vypukne, je silnější, než obava z chybějícícho šéfa šéfů. Začínáme na první dobrou. Nešťastní kluci z Dobřejovic fasují sedmičku a i když se tváří statečně, žere je to stejně. Davídek ukazuje, co to udělá, když si člověk i o prázdninách dobrovolně plní své domácí fotbalové úkoly a nezastavitelně zavěšuje dva kusy. Gigi, hladový po své skoro měsíční pauze s pochroumaným kolenem z pozice golmana dá dokonce hattrick! I při vší té snaze ze sebe vydat to nejlepší a porazit všechny soupeře ukazujeme i smysl pro fair play. Oslabeným Cholupicím půjčujeme jednoho plejera, aby dokázali turnaj odehrát a měli možnost alespoň jediného střídání. Posilujeme je i přesto, že právě proti nim hrajeme další zápas. Větší děti, a o to větší úsilí je třeba vyvinout. I tady se ale držíme našich postupů. Nezmatkujeme, máme odvahu pouštět se do kliček. V nich opět exceluje Andy, který, kdyby na závěr nezahoukala konečná siréna, vodil by si tam protihráče doteď. Dva nulča a k tomu po dopoledním turnaji s přípravkou doráží Véna. Hned následující zápas na oslavu svého nástupu na palubovku skóruje náš druhý hattrick v turnaji. Kolovraty vyprovázíme s šestkou a vypadá to na krasojízdu. Akce dne si ale připravili hlavně naši nejmenší, extra motivovaní jedlým papírem od trenéra Lukáše. Matyáš, který spokojeně strávil většinu turnaje v zápůjčce u Cholupic odhodil ostych a žal, sebral merunu, prokličkoval všechno a všechny a nekompromisně zavěsil. Jeho příklad následoval i “atomový mravenec” Tóňa, který stylem “pocem, kam deš” vodí frajery o dva roky starší dopředu a dozadu, nasazuje kličku protisměrku jak na kanále v Tróji a zastaví až v síti. Pecka.

 

 

Jenže jak to tak bývá, pýcha předchází pád. Při hodnocení po zápase se pochválíme za výkony, za odvahu, snahu, techniku i fair play s tím, ať si náhodou nemyslíme, že jsme mistři světa a že to, co nás zdobilo doteď, je třeba dodržovat až do konce místo matematické olympiády ve vypočítávání možného finálního umístění. No, bohužel / bohudík (nehodící si škrtněte) přesně to se nám v následujícím zápase stane. Kombinace přemotivované snahy s bohorovným profesorským přístupem nemůže vyjít a také nevychází. První nešťastný vlastňák a sypem se jak hrad z písku. Véna je zdrcen. Gigi to přehání se snahou a odhadem sil. Andymu dochází šťáva. A naši malinký (ať už postavou nebo dobou, co se věnují fotbalu) sami na přetlačení opravdu dobrých Klánovic nestačí. Dostáváme fíky v celých pugétech, často do prázdný, ale při všem tom zmaru a beznaději je hezké vidět, že když udržíme hlavu, tak by to pořád šlo. Davídek, Tóňa nebo Filip udrží frajera na zádech i v pozici posledního a místo zmatečného zakopnutí za manťák dokáží balon otočit do hry, udělat kličku a podniknout útočný výpad. I když netrefujeme bránu a výsledkem je debakl, herní výsledek, fotbalové vysvědčení není až tak zlé ani za tento jinak nepovedený zápas.

 

Vydýcháme se, utřeme slzičky, řekneme si, že takhle to hrát nechceme a jdeme na bojiště pro dnes naposledy. Nejdeme jako nový tým, jdeme jako starý tým. Jako ten, co dnešní turnaj začínal. Štěpán, co s námi na zkoušku odehrál celý turnaj, odvážně a úspěšně kličkuje, servíruje Andymu před prázdnou v jedné z nejkrásnějších akcí celého turnaje a další kousek přidává osobně. Gigi v bráně už zase hraje spíše “libero”, než “tykadlo”, diriguje, sbírá odražené balony a distribuuje je vpřed. Véna řídí a velí. Andy motá všechny a všechno. Davídek nezdolně bojuje. Sebíkovi se nedaří dát gól, ale zase toho naběhá snad nejvíc z týmu a ten gól je zase o něco blíž. Filip je jistota na obou stranách hřiště. A výsledkem je výrazné vítězství 6:2 nad fyzicky velmi silnou Sadskou.

 

 

Fasujeme stříbrné medaile a pohár, jsme vice mistři možná posledního letošního domácího halového turnaje. Mnohem důležitější, než osm stříbrných medailí a jeden plastový pohár, o který je vždy akorát tahanice, je obrovský herní progres, jehož jsme tady svědky. Fotbalově jsme (opět) více než mistři. Kluci (a holky taky, samozřejmě :) ) se nám mění před očima. Po prvních nesmělých fotbalových krůčcích, překážejícím balonu, strachu z porážky tu máme partu po právu sebevědomých malých fotbalistů, nadšených do sportování, odvážně se pouštících do složitých kliček. Nezmatkujeme, nezakopáváme, máme hlad po balonu, hlad po gólu, máme radost nejen z výhry, ale hlavně ze HRY! Je to paráda a až se venku oteplí a my konečně vyrazíme zase na trávu, můžeme se při současném trendu formy a chuti pracovat, učit se a zlepšovat bát snad jediného - aby nám ty naše broušené drahokamy nevyzobali týmy zvučných jmen :)

 

David

 

 

PROČ?

 

Tak se nám to začíná lehce motat v kruhu a reportáže z turnajů jsou poslední dobou lehce na jedno brdo a jakoby šité podle jednoho kopyta. Společným jmenovatelem totiž často není ani tak radost ze hry a pokroku, který děti dělají, jako spíš hořká pachuť z lidské hlouposti a (ne)smyslu pro fair play. Bohužel. Ale nenechme tyhle skvrnky na kráse přebít oslnivou záři výkonů našich borců, ze kterých se nám hruď dme po právu pýchou, až máme problém ji udržet v triku :)

 

 

Takže jak? Potkáváme se v neděli v domácí hale v Říčanech, plni odhodlání a energie. Čeká nás tu první halový turnaj na zmenšeném hřišti 3 na 3 bez brankařů na florbalové branky. Jak lehké je ze sebe tu energii vypustit jak prasklý balonek poznáváme ale hned v prvním zápase. 20 minut v neustálém zápřahu. Děti bez přehánění i o 3 hlavy vyšší, než naši odvážní skřítci… Koupeme se naložení ve vlastním potu, ale vybojujem plichtu a dáváme krásných 8 kousků. Další zápas se stává jednostrannou exhibicí od samého začátku. Nešťastný odevzdaný soupeř si nedokáže poradit s naší nekompromisní dominancí a nakonec loví balon ze sítě pětadvacetkrát. Nejsou to ale žádné průstřely z půlky, nakopni a běž, zakopni a doufej. Jsou to v našem podání kličky ze kterých se točí hlava, kombinace do prázdný. Prostě paráda. Koncentrovaná dětská fotbalová radost našlapaná do dvaceti minut a pětadvaceti gólů.

 

No, ne všichni tu radost sdílí. Náš další soupeř pro ní nemá pochopení vůbec. V systému 3+0 bez brankáře se rozhodne zapikat jednoho plejera do kisny a nechat ho tam celý zápas. Tenhle klučina má jediný úkol - jakmile spatří na perimetru balon, zakopnout ho co nejdále od vlastní branky. Kamkoliv. Nejde o to přihrát. O kličku není žádoucí se ani pokusit. “Pryyyyyyyč!” To je jediný povel svorně udílený jak ze střídačky, tak z tribuny, nadšeně aplaudující totálně destruktivnímu pojetí kopané svých ratolestí. Přes zakletou kisnu s čárou smrti nakonec dostaneme do sítě balon pětkrát a kdybychom neinkasovali hromadu gólů z úleku, zakopnutých přes celé hřiště nazdařbůh, slavili bychom výhru i tak. Fotbalově totiž nebylo o čem. Prakticky celý zápas jsme strávili na polovině soupeře, dobýváním jeho svatyně. Smutný pohled. Ještě smutnější, když nám soupeřův trenér po zápase vysvětluje, že po našem předchozím koncertu to chtěli hrát “odzadu” a že do brány postavili svého nejproduktivnějšího hráče… Smutné, že nám nešlo ani tak o to vyhrát jako spíš o to úplně hlavní - HRÁT! Jak může trenér “potrestat” svého nejlepšího hráče tím, že mu zakáže hrát? To je na blázinec a červenou kartu zároveň.

 

 

Naši borci jsou malí kluci, ale malí neznamená hloupí. Nespravedlnost a nefér přístup samozřejmě jejich chutí hrát zamával. Přesto se vyburcovali k poslednímu zápasu a v nervy drásajícím duelu dokázali strhnout tuctem branek vítězství na svou stranu.

 

To jsme ještě netušili, že galakoncert lidské hlouposti čeká ještě závěrečný hymnus. Při vyhlašování výsledků se totiž jeden z trenérů urazil, že “pod bednou” týmy dostávají “jen diplom” a na protest proti “sockám, který nedaj dětem ani bonbóny” svůj tým odvedl. Mysleli jsme si, že jsme si sem všichni přijeli spíš zahrát fotbal, než pro bonbony. Taky jsme si mysleli, že fair play a úcta k soupeři je vždy nad jakýkoliv výsledek a protest. Proč, proč, proč? Ale hoďme to za hlavu a nenechme si kazit vzpomínky na jedno krásné nedělní fotbalové odpoledne. Zachovejme si v živé paměti jak Andy fantasticky vykličkoval několik protihráčů a zakončil gólem, přestože branku ucpal “bezruký brankář”. Pamatujme si, jak Véna vládl a dominoval na obou koncích hřiště a že krom průniků “skrz” hráče dělal bezpočet kliček “okolo” hráče. Pamatujme si, jak se i nejmenší Tóňa pokusil za turnaj o více kliček, než nejlepší hráč soupeřů a dokonce mu jich většina i vyšla. Že Davídek i po velkém tréninkovém výpadku nasázel více jak deset gólů! Že Sebík neúnavně sprintoval, kde bylo třeba a bojoval do roztrhání těla. Bronzové medaile jsou jistě krásné a klukům udělali radost, ale nejdůležitější je pohled na to, jaké neuvěřitelné pokroky dělají i za relativně krátký čas, co se fotbalu věnují a že je to snad i baví.

 

 

Nezbývá nám, než doufat, že když půjdeme ostatním sami příkladem, že jim bude samotným stydno a povede se nám společně měnit naše okolí a fotbalové prostředí k lepšímu. Chyby děláme občas všichni a snižovat se na úroveň toho, co se nám nelíbí, to by opravdu nevedlo nikam. Díky všem klukům za mimořádné výkony, rodičům i prarodičům za příkladnou podporu a vidíme se na dalším tréninku.

 

David

 

 

NESOURODÁ PARTA

 

Zdání klame. Při pohledu na náš mančaft na slavnostím vyhlášení po dalším domácím halovém turnaji si jeden mohl klást otázku “která náhoda svedla tuhle partu dohromady?”. Ono vážně. Bez týmových teplákovek vypadáme spíš jak školkový zájezd na maňáskové divadlo než jako nejmladší vyslanci sportovního klubu. Výškový rozdíl hlava - možná i víc jak jedna. Největší věkový rozdíl lehce přes 3 roky. No, nesourodý možná jsme, ale určitě ne soubor - přese všechno jsme hlavně parta.

 

 

No vážně. Partu kamarádů přeci nerozhází, když má po šíleném nedělním vstávání pomalejší rozjezdy pro hvězdy. Vážně není sranda dostat ze startu čtyř a pěti gólovou rychtu a i tak se držet. Nebrečet. Nevztekat se. Nenakopávat, nezakopávat. Držet se toho, že jsme si přišli zahrát fotbal a při tom se cestou pokud možno zlepšovat. Nejdřív nám natrhli síť v prestižním derby Radošky. Pak nás znectil Chodov. Ale ty dva týmy měly ve svých řadách jednho fotbalistu dohromady. Někoho, kdo by nás přehrál fotbalově? Dostali jsme pár fíků bodlem z dálky. Převálcovali nás kluci o hlavu vyšší, než naši nejvyšší. Fyzicky? Učitě. Střelecky? Dost možná. Ale fotbalově? Vážně ne. Odvaha a kličky? Souboje 1:1? Jednoznačně na naší straně.

 

 

Když se o tom dostatečně přesvědčíme, rozbalíme to v plné parádě. Blufujeme, klameme tělem, kličkujeme, střílíme góly. V dalších dvou mačích tudíž triumfujeme. Úplná óda na fotbalovou radost. Andy není k oddělení od balonu. Pokud nepřihrává nebo netrhá síť, nezdá se, že by tu dnes bylo síly, která by odlepila balon od jeho podrážky, která ho tak precizně převaluje. Sebík dominuje hlavně atleticky a kopání bohužel kombinuje se skokem plavmo, ale lepší se. Véna nám dnes hlavně hlídá záda z branky, kde čaruje a odkud podniká smrtící výpady přes celé hřiště. Až bude místo skrz chodit s balonem okolo hráče, bude to famózní. Bráška Tóňa je živel k pohledání, ale přestože z nejmladších, bojuje jak o život, kličkuje, odebírá balony, cokoliv je třeba. Matyáš když se zapomene a přestane poctivě stínovat, dokáže vybojovat cokoliv, málem dává i góla. Matěj jde na to po pauze s rozvahou, ale snahu mu upřít nejde, stejně jako jeho dvojčeti Lukášovi. Ten občas vypadá, že je na jiném mejdanu, než všichni ostatní, ale baví ho to a lepší se.

 

A protože jsme možná někdy nesourodá, ale vždycky parta, nerozhodí nás ani nešťastná závěrečná porážka. Někdo jsme pomalu hotoví fotbaloví mládežníci, jiní sotva na začátku své cesty, ale nic si navzájem nevyčítáme, krásné šesté místo oslavíme společným pokřikem a těšíme se na další fotbálek. Takhle nějak jsem si partu vždycky přidstavoval a teď jí tedy konečně mám. Díky za to.

 

David

 

 

FOTBAL VS KOPANÁ

 

Naši nejmenší si to bez bázně a hany rozdali se soupeři i vlastní nervozitou v hale v Kostelci. “Naši nejmenší” není jen citově zabarvená hláška, nebo způsob jak popsat skvadru azuru naší školičky, je to prostě konstatování faktů. Na turnaji pro ročník 2012 a mladší jsme byli suverénně nejmladší a nejmenší (zase, chtělo by se říci). Tedy pokud jde o vzrůst a věk. Protože pokud jde o fotbal a snahu o něj, tam si můžeme klidně domýšlivě myslet vážně vysoko. Jestli je vám pět nebo čtyři. Hrajete půl nebo rok a půl. To musí být znát.

 

 

O co smutnější pak je, když na takovém turnaji, který má v dětech rozvinout jejich počínající vztah ke sportu. Turnaji, který má zažehnout jiskru zájmu. Má se stát příležitostí, kde bez kázání, omezování a ovládání dají děti naplno průchod své vášni. Když na turnaji vypsaném jako “3+0” vidíte “obranné systémy a rozestavění “1-2”. Kde místo chvály za jakýkoliv pokus o kličku a hledání volného prostoru vidíte a slyšíte potlesk za odkopávání balonu a peskování za riskantní kličku, po které přišel gól do vlastí branky… Kde by se to ty děti měli naučit, když ne tady? Pokud budeme hrát na výsledky u pětiletých dětí a stavět je nad úroveň samotné hry, na kterou pro honbu za zlatýma trenkama nezbývá čas, kdy na ní budeme mít čas?

 

 

Hloupostmi se ale naše parta netrápila. Udrželi jsme chuť a morálku bez ohledu na stav skóre. Odvážně se snažili o kličky bez ohledu na to, jestli to bylo v prostředí bezpečném nebo nebezpečném. Slavili jsme každý gól, ať už jeho vstřelení řešilo všechno nebo neřešilo nic. Mohlo se stát, že jste Káju zahlédli, jak kličkuje uprostřed hřiště, když u ní nikdo zrovna není. Bylo možné spatřit Kubu, kterak se sprintem vydává s balonem na kopačce k vlastní brance jako by se mu splašila buzola. Dalo se vidět Harrisona, jak s požitkářsky přivřenýma očima vychutnává slast vstřeleného gólu tak intenzivně, že si nemohl všimnout soupeře, co nikým neatakován běží k naší svatyni vracet i s úroky. Mohli jste se bavit Tóňou, co lítal za balonem jak žíznivá čára a nezastavila ho ani závěrečná siréna… No jasně! Byla to totiž sranda a že jsme si jí užili! Dali jsme tucet gólů. Děti nadšený. Nikoho z nich nebude budit ze spaní, že jsme jich 5 x tolik dostali… Asi na rozdíl od těch méně šťastných holek a kluků, jimž bude v uších znít jen ozvěna výtek za zbytečné kličkování a málo zabezpečenou obranu… Holky a kluci, užili jste si to naplno a místo kopané jste ještě zkoušeli hrát fotbal, co víc po vás chtít? Pro mě jste vítězové!

 

David

 

 

ÚČEL SVĚTÍ?

 

Předvedená hra versus výsledky. Nekončící boj. Krása teoretické symbiózy, kde ruku v ruce kráčí odvážná hra s triumfálními výhrami je něco jako Yetti. Všichni o ní mluví, ale není spolehlivě jisté, jestli jí někdo někdy viděl :) Sedmé místo na turnaji o osmi účastnících vypadá jako “nářez”, ale… Za prvé hrana mezi “piedestálem úspěchu” a “propadlištěm neúspěchu” je velmi tenká (v zápasech nepadá mnoho gólů, dost z toho mála padá nedopatřením až omylem a mezi třetím a předposledním často bývá rozdíl jediného gólu). A za druhé: o výsledek v této věkové kategorii VŮBEC NEJDE. Není to žádná ukolébávací mantra poražených. Zápas a turnaj není v tomto věku cílem, ale součástí cesty a tréninkového procesu. Děti má sport bavit a mají se v něm zlepšovat, rozvíjet talent a odvahu.

 

 

Když se podíváme na turnaj touhle optikou, není to zlé. Naopak, je to velmi dobré. Přestože výsledkově jsme byly jak na houpačce. Přestože se nám nedařilo střílet góly ani z těch nejvyloženějších pozic. Všichni se snažili. Nikdo se neschovával, nikdo nebyl otrávený a nechtěl jít domů. Když byly slzičky, tak jen po nešťastném zápase a nemít rád prohru není přeci nic na pokárání. Plakat, ale stále sportovně soupeři podat ruku a poblahopřát k vítězství je přeci krása. Základ je tedy v odvaze, ve snaze přejít 1 na 1 kličkou soupeři. Základ je v chuti vstřelit gól. Základ je mít hlad po získání balonu. Źádná “zabezpečená obrana”, žádné “spoutání hry taktikou”, žádní “důchodci za životní jistoty”. Naopak, všichni útočíme - s balonem na bránu, bez balonu na balon. Maximální odvaha, maximální riziko, maximální snaha a maximální intenzita. Ne vždy to vyšlo, ale o tom to je. Jedině když to budeme odvážně zkoušet a děti v tom podporovat, možná to jednou půjde. Pokud chceme jistoty, nemusíme se pokoušet o nic a pak máme jistotu jedinou - nepůjde to nikdy :)

 

 

Jako trenér mnohem raději prohraju 4:0 s pokusem o fotbalem, kde uvidíme v našem podání kličku třem hráčům a zakopnutí před prázdnou bránou, než stejným výsledkem vyhrát kopanou založenou na brankářově střelbě do tmy, ze které se třeba / snad něco urodí. Proč tak prohráváme, když to děláme tak správně? Nechlácholíme se jen? Tak si projděme fakta - turnaj ročníku 2011, takové kluky tu máme 3, pak 4 kusy 2012 (včetně Káji, která jako holčička může hrát s o rok mladšími kluky, mezi nimi tedy je braná jako 2013) a Lukáš je 2013. Niki a Davídek byli za poslední dobu více nemocní, než zdraví a víc se věnovali meducíně, než tréninku. Přesto jsme HERNĚ nepropadli v žádném zápase (když špatně rozehrajeme a soupeř to z první napálí do naší sítě, v jaké herní činnosti nás předčil?). Tak co? Ještě je to špatné? :)

 

Žádné věšení hlav nepřipadá v úvahu. Holky i kluci hráli moc pěkně a ani když jim výsledkově teklo do bot, neutíkali k nějakému slepému pokusu o nakopávání. Snažili se to řešit odvážně a fotbalově a za to si zaslouží velikou pochvalu.  

 

David

 

 

FOTBAL NA ČTVRTOU

 

Halový turnaj Háje Cup v neděli 10.12. sliboval především zmatek. Hra na 4 branky bez brankáře, mantinely jen po stranách, bez rohů… Jak to ty naši borci zvládnou, když si občas v tom turnajovém šrumci pro samý zápal pro hru spletou strany i při konzervativní hře na dvě?

 

No, řeknu vám to rovnou - zvládli to na jedničku podtrženou. Jediný zmatek nás čekal při příjezdu. Systém kdo dřív přijde, ten má šatnu - bez jakéhokoliv označení nebo pořadatele, co by tomu jakkoliv velel. Do toho 12 mančaftů, maminky, tatínky, babičky, dědečky. Ten neví to a ten zas tohle a všichni dohromady neví nic. Vypadalo to jako by sraz nebyl mezi věžáky Jižáku, města snů v hale Jedenáctka, ale pod Babylonskou věží. Jakmile jsme ale s drzostí lázeňské veverky zabrali kabinu a hodili se do pracovního - do dresů modráků, všechno zmatení pominulo.

 

Systém nutící kluky k neustálému hledání volného prostoru a samostatnému rozhodování nám seděl jak zadnice na hrnec. Nějaké nakopávání a mohutné brankářské výhozy v systému bez brankáře vlastně zmizeli. A místo toho jsme viděli neustávající boj o balon, kličkování, hledání volného místa, spoluhráče a branky… A to: BRANKY. Padali a padalo jich hodně. A ono to není jen koření fotbalu, oni góly jsou u toho fotbalu vlastně všechno a jde o ně vždy až v první řadě. Kdybyste viděli Sebíka, když zavěsil první kousek v životě, bylo by vám to jasný - vyvěšte prapory a odšpuntujte rychlý špunty!

Samozřejmě, že jsme dělali chyby. Místo obcházení se snažili procházet skrz protihráče a mantinel. Komicky míjeli prázdné branky. Srandovně triumfovali do vlastní sítě - tuhle frajerskou patičku, co se vymkla kontrole, tuhle při zmatení v zamotané směrové růžici. Občas to vypadalo, že si upleteme na nohách pomlázku, i když venku sněží… Ale nic nezkazí jen ten, kdo nic nezkusí. Důležité je, že kluci zkoušeli a my si tedy mohli vychutnávat větší, než malou dávku odvahy, se kterou se naši borci pouštěli do kliček proti všem soupeřům a s výjimkou zápasů s týmy zvučných jmen - Bohemky a Sparty, se nám to dařilo velmi dobře. Kluci bojovali každý dle svých možností a neztratili se ani naši prťouskové - Davídek, Maty a Tóňa, jejichž čas přijde za rok, za dva. Všichni byli nadšení, s očima navrch hlavy a dvě lekce z rychlosti a buldočí vůle na tom určitě nic nezměnili. Nebyl to fotbal na druhou, byl to fotbal na čtvrtou a všechno bylo jasný jak facka. Ted' přidáme v běhání a bude to ještě veselejší.

 

David

 

 

JÁ SE (ČERTA) NEBOJÍM!

 

Všechno jednou končí. I tradice. A to je i případ asi nejhezčího halového turnaje školiček - Mikulášského turnaje v Běchovicích. Pan Štěpán, který se o něj deset let stará a který mimochodem stojí i za turnajovou sérií Mini Star, se stěhuje na hory a letošní Běchovické nadělování s Mikulášem, čertem a andělem tedy bylo nadělováním posledním.

 

Slza nostalgie a smutku ale mohla ukápnout jen starším a pokročilým, děti tu byli povětšinou poprvé a do bojů a honů za kulatým nesmyslem se pustili bez bázně a hany od prvního zápasu. A že to byla paráda. V hale nehrajeme ještě tak dlouho, aby se naplno rozjel halový neduh kliček o zeď a hra připomínala nahánění hopíka na squashovém kurtu. Byl to fotbal od začátku do konce, takový, o jaký se snažíme od Září na tréninku. Odvážný, se snahou o co nejrychlejší získání balonu a jeho dopravu směrem do soupeřovi brány.

Naše starší a větší kusy jen potvrzují svůj statut zasloužilých fotbalových umělců. Gigi organizuje hru už od brány, krom chycených šancí vyniká v unikání, organizaci plejerů před sebou, kličkách - jako brankář dokonce dvakrát projel celé hřiště a brilantní sólo zakončil góly. Andy objevil krásu podrážky a na celém turnaji nebylo lepších převalovaček, než těch jeho. Sebík bez pochyb vyvinul na turnaji největší rychlost a na atletickém oválu by neměl ze zde přítomných soupeře, pomalu se ale lepší i jeho fotbalovost a i když balon nezvládá “levou zadní” když ho doběhne, už nevypadá, že by hledal “levou zadní”, kterou do něj kopnout. Véna exceloval. Až na pár tmavých výjimek, kdy se po vzoru fotbalově televizních hrdinů věnoval vášni “když se nepolituješ sám, nepolituje tě nikdo” a vytíral palubovku vlastním dresem. Jinak exceloval na všech hranách hřiště.

 

Vedle nich se ale neztratili naši menší, ani nejmenší. Kája řádila jak černá ruka a klouzala se po kolenou jako bychom vyhráli mistrovství světa. Davídek se minimálně vyrovnal klukům o více jak rok starším a více jak o hlavu větším. Lukášek, který bude ve školičce ještě dva roky, se sice na plac nehrnul, ale když tam byl, nechal tam vše, co mohl. Matěj se po počátečním ostychu už zapojuje do akcí. Maty svou odvahu dokazoval nejen na place, ale pak si dokonce prosadil postavení strážce nasí svatyně! A Tóňa? Ten se sice ve spalujícím žáru vášně bitvy o balon občas rozpálil natolik, že zapomněl, na kterou bránu hrajeme, ale kosmetické detaily doladíme časem. Kdyby nebyla vášeň, nebylo by co ladit.

 

Když bylo dobojováno, přišla ta slavnostní chvíle. Pohár, diplom, stříbrné medaile, Gigi s cenou pro nejlepšího brankáře turnaje. Jelikož to vše předával s Mikulášem a andělem i čert, nebylo to chvilku s našimi hrdiny až tak žhavé. Nakonec se ale nebáli ani soupeřů, ani čertů. Jen tak dál... i když bohužel už ne na Mikulášském trunaji v Běchovicích, na který nám zůstane hromada krásných vzpomínek.

 

David

 

 

VELKÁ VÝZVA

 

 

V sobotu v Milovicích to bylo ale vážně veliký. Já myslel, že jedeme do nafukovačky, kde si na 20+ metrů dlouhém hřišti školičkou povinní kluci zaběhaj, zakopou a daj příjemně do těla v rytmu fotbalu. Potkají soupeře zvučných jmen, kteří je vybudí k ještě lepším výkonům a popasujem se s tím se ctí. No, bylo to zase jednou všecinko trošilinku jinak.

 

Hala Milten je vážně hala. No, kdyby to nebylo u nejznámějšího vojenského prostoru u nás, přišlo by mi přirovnání k driftovací ploše pro tanky možná jako dobrej fór. Jenže ono to bylo vážně olbřímí. Uf. No a ptejte se někoho, kdo nechá v nejstarším případě šestileté děti v záchvatu konzervativního boje s moderním fotbalem auty vhazovat, proč se nehraje na půlku? Když to ty naši kluci přeběhnou, mají jazyk na vestě takovým stylem, že na nějakou střelbu už prostě nezbude sil…

 

No nic. Snažili jsme se. Po počátečním opaření naše říčanský koně na místním pažitu “žrali” umělku. Že po dvou měsících tréninku nestačíme na Spartu? Buďme realisté. Jediná škoda je, že se klukům nepovedlo vstřelit gól, ať se snažili sebevíc. Pár slziček možná potají káplo, ale ostudu jsme určitě neudělali. Na jevišti se statečně bojovalo. Rodiče v hledišti statečně fandili a některým našim akcím nadšeně tleskali i diváci bez černobílých šál na krku. Nebudem vytrhávat z týmového kontextu jedince, každý se snažil dle svých možností a schopností. Ale jednu výjimku udělat musíme. Véna totiž přihazuje na římsu domácího krbu další individuální cenu - tentokrát pro nejlepšího obránce turnaje. A my už víme, že s těma výzvama musíme opatrněji - jak co do velikosti soupeřů, tak hrací plochy. Rakety ani letiště ještě nezvládneme :)

 

David

 

 

ANI SVĚCENÁ VODA

 

 

Obvyklý leitmotiv reportů z našich turnajových snažení bývá “konec dobrý, všechno dobré”. Snažím se vytvořit napětí zhruba následujícně: na začátku to nevypadá, spiklo se proti nám vše včetně nás samých, ale nakonec jsme zabojovali, chytli se za ruce a společně odešli do slunce za zvuků fanfár. Dnes to bylo jinak. Dneska se to nepovedlo. Dnes ten zlom nepřišel. Bohužel. Dnes to ráno nevypadalo, ale bohužel to vypadat nezačalo během celého turnaje, kterým jsme se tak nějak protrápili až do konce a obsadili chvost.

 

Asi se budeme muset naučit prohrávat. Někdo může namítnout “tahle neděle na Vyžlovce nám ukázala, že s tím přece nemáme problém, klidně to odchodíme a necháme si nasázet osm kousků”… Jenže v tom je právě ten problém. Prohrát se může, ale mělo by to být se ctí a s grácií. Po boji. Po snaze odevzdat na place vše. V teoretické rovině nám je vše jasné. Všichni kýváme hlavou neúnavně jak pacička čínské kočičky, ale jen vstoupíme na pažit, je vše jinak. Strach. Ustrašenost. Nekoncentrovanost. Jsme pomalejší, slabší. Ale to jsme každý týden, jsme taky menší a mladší. Místo šikovnosti a odvahy jít do kliček se dnes jen zbavujeme balonů a dáváme si přednost navzájem “ať to není na mě”.

 

 

Možná by to bylo jinak, kdyby… Kdybychom měli Gigiho v bráně? Bojujícícho Davídka před bránou? Vždyť jsme měli Vénu, který si vysloužil cenu pro nejužitečnějšího hráče turnaje. Nebylo to týmem a jeho složením. Nene, prohráli jsme si to sami a dnes by nám nepomohla ani svěcená voda. Proč? Protože jsme nevěřili sami sobě. Protože jsme prohrát už přijeli. Bezkonkurenčně nejhorší výsledek za posledních pár let vem čert. Nevěšme hlavu. Pamatujme si ale, jak jsme to v neděli 15.10. vzdali, pamatujme si to dobře, abychom to už nikdy neopakovali. 

 

David

 

 

JAKO NA HOUPAČCE

 

 

Zcela upřímně, jeli jsme si pro výprask a doufali jen, že to nebude bolet moc. Naděje, ke které se v turnajích Mini Star upínáme se jmenuje “sezona 2018 / 2019”. V lepším případě “jaro 2018”. Je nás málo. Jsme mladý. Jsme malý. Hrajem chvilku. To je realita. Asi jako nikdo, ani já nemám moc rád, když se pletu a jsem mimo, ale za tenhle omyl jsem rád moc.

 

Takže co, jak, kdo a proč? Tak pěkně popořádku. Venku prší. Občas, ale zato vytrvale. Rodiče větří šanci na dopoledne u čajíčku a karetní hry, která se k počasí nejvíce hodí a opatrně vyzvídají, jestli tedy ten turnaj dnes opravdu bude. Lukášovi je špatně a už tak nevalný počet padá na šest. Nejedeme úplně na čas. Prostě na začátek bezvadný. Ostatní mančafty vypadají jako hladový vlčáci a my jak parta lehce ospalých zmoklých pudlíků. No co? Takovou drzost, abychom snad přijeli turnaj vyhrát jsme po minulé srážce s realitou mít nemohli, ale zaprvé: nedáme kůži lacino a za druhé: hlavně se musíme ten fotbal naučit, výsledky pak přijdou sami. Když je budeme hrotit teď fotbal se nenaučíme nikdy.

 

Domácí Klánovice si na nás věřili. Vypadali si jistí svou věcí. Vypadali, že se na nás chtějí jen rozehrát. No, než to stihli, dostali od cesty tři kusy a píská se konec. Davídek, Andy a Véna korunují náš bojovný výkon. No, že nic není tak starého jako poslední výhra a že první vyhrání a pocit mistrů světa snahu vyhání se bohužel přesvědčujeme až příliš brzy. S Radonicemi se totiž porážíme vlastně sami naším ustrašeným výkonem a pocitem, že se soupeř porazí sám. Kdo tedy sám sebe neporazí určitě, jsou hned následující Tygři ze Zelenče, jejichž tygr na lavičce vypadá, že 14 dní nežral a teď nervózně chodí kolem lajny, řve, hledaje koho by sežral… Jedna lekce z dospělácké hlouposti a přemotivovanosti ve smrtícím koktejlu s absurdním lpění na výkladu neexistujících pravidel. K tomu kluci opravdu citelně větší a fyzicky vyspělejší než my. A jestli jsme si dosud mysleli, že souboje našich čtyřročků s šestiletýmy borci “nějak půjdou”, tady vážně nejdou. Fasujeme čtyři kusy, díky, čau.

 

V této věkové kategorii často všechno vypadá jako na houpačce. Dnes vážně doslova. Začli jsme nahoře, šli postupně dolů a pak zase zpátky nahoru. S Vyžlovkou to sice chvílemi vypadalo spíš na neoficiální mistrovství MMA než na fotbalový zápas, ale popasovali jsme se i s tím a plichtili. Abychom na závěr dominovali v zápase se Škvorcem.

 

Výsledkem je bedna, krásné třetí místo a bronzová odměna na krk. Mnohem důležitější je ale vědomí, že jsme si to “neukopali”, ale “uhráli”. Musíme trošku vyrůst, trošku zesílit, dost zrychlit, s balónem se ještě více kamarádovat… ale hlavní je, že nás to baví už teď a jak se zdá, snad jdeme správným směrem. Hrát 5 zápasů v šesti lidech. Jediným střídajícím hráčem, to byl věru záhul, ale dneska jsme to zvládli vážně příkladně. I když to občas bylo i lehce nefér, prali jsme se statečně, vyprovokovat se nenechali, pod fér úroveň sami neklesali a bojovali do posledního dechu. Kdo by to byl v tom zmoklém ránu býval čekal?

 

David

 

 

JÁ MÁM KONĚ…

 

…splavený koně, to jsou koně mí. Když je počasí pod psa a dva turnaje během víkendu, oni neskáčou hopsa.

S řádně přikrmeným sebevědomím z krásných výsledků a hlavně výkonů na turnaji Baby Foot, jsme si na prvním a hned domácím turnaji Mini Star mysleli, že to třeba půjde samo. No, nešlo. Nešlo to samo, nešlo to ani s pomocí. Rozdíl byl veliký, kluci byli najednou veliký. Srážka s realitou byla trochu tvrdá a bolela asi stejně jako nohy. Ale aby to nevyznívalo nějak negativně, to není kritika našich plejerů - dali do hry vše, co zbylo, někdy snad i víc. Jen nedostatky sil a zkušeností se projevit museli a tak se i naplno projevili.

Bude nám to trvat hodně tréninků a několik turnajů, než se posuneme na konkurence schopnou úroveň, ale záblesky, vzbuzující naděje tam byly už teď. Véna mlel sice z posledního, ale mlel to statečně. Davídek by snad bojoval se stejnou vervou i proti dorostencům. Andyho tak boleli nohy, že občas vypadal jako by běhal na chůdách, ale přesto dokázal skórovat i z pozice brankáře. Gigi chytil v posledním zápase takovou střeleckou slinu, že kdybychom ho hráli o 5 miut déle, musel si domů nést cenu pro nejlepšího střelce turnaje. Vašík si přes tradiční trucování užil ovace za první dva vstřelené turnajové góly své kariéry. Kája schytala spoustu ran, ale i přes slzičky se vždy statečně vrátila na plac a bojovala dál. Nicky občas vypadá, že po hřišti trochu bloudí, ale i jemu se daří se tu a tam zapojit. Zkrátka a dobře: ono to půjde. Ne hned, ale půjde. Hlavní předpoklad je, aby to děti bavilo a v neděli 17.9. byla na turnaji Mini Star v Říčanech úroveň dětského nadšení u stropu. 6 týmů, 60 hráčů, žádné zranění, i když chladno, tak žádný déšť. Pro každý tým pohár…

Děkujeme všem za podporu. Maminkám za dobroty, našim milým sponzorům za podporu a ceny pro děti - nakladatelství PIXI Knihy za krásné knížky, magazínu Pro Football za parádní čtení, obrázky a plakáty a vidíme se na příštím tréninku. Další turnaj - tentokrát ze série Baby Foot nás čeká na Vyžlovce už v sobotu 23.9.

 

David

 

 

O FOUS

 

 

Druhý turnaj Baby Foot, sobota 16.9. Prší a neprší. Fouká a nefouká. Na hřiště pořádající SK Slavia Louňovice se nás původně hlásí šest kusů. Celej jeden plejer na střídání, tak to je přátelé o fous před zrušením účasti.

Nakonec se ale na poslední chvíli příhlásí i nováčci Lukáš s Matějem, že by se také zkusili přijít utkat o čest a slávu. Zdá se, že situace je zachráněna. I když zachráněna. Zhruba ve stejnou dobu se z turnaje pro nedostatek lidského materiálu odhlašují Světice, už dříve to odpískala Vyžlovka. Ve čtyřech je to na každý s každým dvakrát. Stojíme na nástupu a Votice nikde, to nevypadá dobře… Ale nakonec doráží. Pozdě, ale přece, akce je zachráněna. To bylo o fous.

Rozchytali jsem Gigiho, kopačky dostatečně urousali v rose a můžeme do boje. První mač je exhibice. Chytit na place Andyho s Vénou, to už spíš vyrazit lapit vítr síťkou na motýly. Davídek slaví návrat z dovolenky dvojitým zásahem - snad premiérovým v kariéře. Dvakrát zavěsí i Gigi z pozice brankáře. Góleček ke gólečku a je to devět nulča. Krokem tanečního mistra protančíme s jediným škobrtnutím i zápas se Sokolem Kolovraty, kde dáváme skromného bůra. A s pocitem mistrů světa dostáváme od Votic jednu stejně výchovnou jako zaslouženou. Nebo jednu, toho bůra dostáváme zpět i s úroky a naše trojička nestačí.

Rekapitulujeme si základní princip - všichni jsme útočníci. Útočíme stejně vášnivě jako neodbytně, pořád - dokud není boj u konce. Útočíme buď na bránu - to když máme balon, nebo na balon - to když ho tedy zrovna nemáme, dokud rozhodčí nepískne konec.

Ovoce to nese. Zapojují se i Lukáš s Matějem - na prvním tunaji v životě. Bojuje Kája s Vašíkem, který si dokonce rozmyslí demonstrativní odchod domů :) Rotujeme sestavou, v bráně se vystřídá Gigi, Véna i Andy. Tůrujem to do nejvyšších obrátek. Motáme soupeře na hřišti a v druhém kole zápasů dáváme přes nastupující únavu každému soupeři ještě o jeden až čtyři fíky víc, než v kole prvním. Dokonce i ty Votice jsme nakonec porazili. Ale co porazili, my je hlavně přehráli.

Na vítězství v turnaji to nakonec nestačilo. Bylo to o fous. O jediný gól… Ale o to nešlo, dneska vyhrál každý, kdo dorazil, aby se snažil zlepšit dle svých možností. A to se minimálně pokud jde o borce v černém dresu FK Říčany dneska povedlo naprosto všem. Díky.

 

David

 

 

 

TENKRÁT POPRVÉ

 

 

Máme to za sebou. Ani to nebolelo a nakonec to byla mnohem větší sláva než by jeden dopředu čekal. Fotbalová školička FK Říčany prošla přes prázdniny “generační proměnou”. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Je to přirozená součást fotbalového života. Něco skončí, něco jiné začne. Někdo odejde, někdo zůstane, někdo nový přijde. Jen ten reálný obsah téhle suché teorie byl u nás opravdu výživný. Změn bylo hodně a to relativně drastických.

Skončil nám ročník 2010. Nebo skončil. Posunul se do mladší přípravky, tedy pro školičku skončil. Silný kusy tu s námi čutali do meruny tři roky. Nejsilnější kus čutá toho času v rudým dresu pražský Spartičky. Pokud jde o zkušenosti a kontinuitu, o tu se nám nově stará Elda, lidská zeď v bráně a zkušenost v poli. Druhý v pořadí, co se mazáctví ve školičce týče, je Véna. Ten má na pažbě zářez za týdenní soustředění a dva tréninky. Zbytek party má ty dva tréninky… A teď hurá, jedno že si ještě občas nepamatujeme svá jména, je tu nová sezona a na začátek hned domácí turnaj Baby Foot. Hurá na něj. Jak tohleto dopadne?

Nebudu dělat hrdinu, obavy jsem měl. A vůbec nešlo o výsledek. Spíš aby ta facka na úvod nebyla moc velká a budící se nadšení pro fotbal v našich nových nadějích zase rychle neutnula. K tomu i ta předpověď pořasí stála za prd… Ale jakmile jsme v 8 rámo začli stírat rosu z branek na říčanském pažitu, obavy nás opouštěli a střídalo je očekávání.

A kluci a holky nejen že nezklamali, ale dalece překonali všechny optimistické scénaře. Nasyceni dobrotami od vzorných maminek, ale hladoví po vstřeleném gólu, rvali se všichni velmi statečně. Harrison nadšením kutálel sudy při každém vystřídání. Andy jezdil jak motorová myš. Kája vypadala, že chvilku hledá, která branka je naše a která ne, ale nakonec si poradila. Gigi to s přehledem jistil zezadu a když byla možnost, vydal se poskokem vpřed vstříc gólovému dobrodružství. Véna jezdil na plnej knedlík celý turnaj, nohu z plynu sundal jen když nebyl na hřišti. Zdánlivý stydlín Nikolas se zahříval na provozní teplotu jako vášnivý fanoušek, aby se následně ponořil do zóny i coby hráč. A snaha se samozřejmě nedala upřít ani Nicolasovi s Finlaym. Zkrátka a dobře, kdo co měl, to na tom hřišti nechal. 22 gólů je důkaz a parádní vizitka. Na první turnaj až neuvěřitelná, ne? Jen tak dál!

 

David

 

 

ZÁVĚREČNÁ BĚCHOVICKÁ JÍZDA

 

 

Jak se říká „všechno má svůj konec“. Neee, nebojte se, nejde o žádné hororové scénáře, to jen naši borci ročníku 2010 nastoupili ke svému poslednímu turnaji Mini STAR, konkrétně k finálovému turnaji Mini STAR v Běchovicích. Od příštího roku totiž začínají hrát oficiální fotbalovou soutěž mladších přípravek. Půjde již o soutěž sledovanou, řádně evidovanou, zakládající se nejen na dobrovolnosti několika tatínků a sportovců, nýbrž vzešlou z oficiálních míst Středočeského krajského fotbalového svazu.

Ale teď už k turnaji, výsledky podzimní a navazující jarní části sezony podzim 2016 / jaro 2017 nás v systému turnaje odsoudily k účasti v tzv. stříbrné skupině velkého finále. Z podstaty věci jsme tak nemohli hrát o celkové vítězství v turnaji, ale pouze o dílčí vítězství v dané skupině. Náš tým posílený o Tobíka, který se rozhodl s týmem absolvovat vše, co jde, než nás na nějaký čas, možná napořád, bude reprezentovat v týmu AC Sparta Praha a Adama Štěpánka, který jako správný srdcař po dlouhodobých zdravotních lapáliích upřednostnil startovat za Lvíčata z Říčan, než na turnaji školiček za AC Sparta Praha, kam byl také, nutno říct zcela zaslouženě, „draftován“. Naopak jsme byli citelně oslabeni absencí tradiční opory a „držáka ze všech nej“ Adama “Ikaruse” F. A tak to všechno zbylo na tradičních oporách Zdendovi, Míšovi, Vojtovi, Tobíkovi, Šimonovi, Filipovi, Eldovi a Adámkovi Š.

Buď jak buď, prali jsme se statečně, velmi statečně. V prvním zápase jsme jednoznačně porazili Újezd nad Lesy, ve druhém zápase jsme po heroickém výkonu udolali velmi silnou Zeleneč-Tygři, které spláchnul Tobík 4 krásnými góly a obrana včetně Eldy udržela střelce Zelenče vždy o krok zpět. Poté nás trošku opustilo štěstí a podlehli jsme o pouhou jedinou branku celku Hrdlořez, který dle mého názoru hodně nespravedlivě nasadil bandu kluků minimálně ročníku 2009, a i pozdějšímu vítězi naší skupiny Praga Praha, kde jsme však rozhodně nebyli horším týmem. V posledním zápase jsme si naopak dokázali poradit s celkem Českého Brodu. Ani toto poslední vítězství se však nerodilo samo od sebe, protože přes náš úvodní ospalý začátek, zaklel bránu Šíma, a podržel naše „Spáče“ několika naprosto famózními zákroky. Konečný účet tak nevyzněl vůbec zle a byly z toho krásné bronzové medaile za 3. místo ve STŘÍBRNÉ SKUPINĚ. Troufám si říct, že s Adámkem F.  bychom byli ještě výš.  

Bonusem na závěr bylo získání ceny pro nejlepšího střelce Stříbrné skupiny pro Tobíka, což vede k naprostému unikátu, neboť na všech jarních turnajích skupiny C brali individuální ceny za nejlepší střelce jen a pouze střelci FK Říčany. Jinými slovy, v jarní části jsme k této individuální ceně nepustili žádného jiného hráče z ostatních týmů!!! A to je dámy a pánové velká jízda!

 

Lukáš

 

 

MALÝ VELKÝ “MUŽ”!

 

 

V sobotu 3. června 2017 pokračovala naše šnůra turnajů Babyfootem v Louňovicích. Nutno říci, na krásném hřišti, ale za velmi, velmi prosluněného počasí. V naší sestavě nechyběly tradiční opory jako mistr zidanovek a všemožných i nemožných přešlapovaček Vojta B., mistr kliček a megakliček Zdenda Š., mistr brány, obrany a brilantní rozehrávky Adam F., uzdraviší se player s velkým "P" Adam Š., či mistr klička-klička-jedovatá levačka Tobík "Dybala" L. Do toho se samozřejmě činili i další hráči jako Míša R., Adam C., Filip J., bez nichž by to nešlo a taky náš nový malý klenot Matyáš K. 

Jak to ale bývá, to pravé se musí předvést na hřišti. Výsledky mluví za vše, nicméně nejvíce potěší to, že hra byla hezká, pohledná, objevilo se v ní spoustu prvků z tréninku (kličky, přihrávky, roztažení hřiště, zavolání si o přihrávku a další). Hra naše, ale i ostatních mužstev nicméně byla limitována úmorným vedrem, ve kterém zákonitě našim fotbalovým nadějím velmi rychle docházely síly a chuť bojovat a tím jsme někdy dávali soupeři o maličko více prostoru, než jindy. Skvěle však opět v kritických chvílích zachytal Adam F., který se jako lev vrhal pod nohy soupeřům a neuhnul před jedinou střelou. Do toho předváděl naprosto dokonalou rozehrávku. Dámy a pánové držte si klobouky, protože Adámek F. za všech 5 zápasů, to znamená přesně 60 minut hry nepokazil jedinou přihrávku, ani rozehrávku rukou. Zde byl položen základ našich dnešních vítězství a na něj navázaly svou hrou naše dvě čtyřky v poli. Když se na našich kopačkách v zápase usadil klid a rozvaha, byli jsme schopni si přihrávkami a kličkami vydobít rozhodující převahu, kterou jsme umě přetavili v celkem 23 gólů v sítích soupeře a za celý turnaj jsme neztratili jediný bod. 

Velmi chválím fotbalově mladší hráče jako Míšu R., Adama C., Filipa J., a Matyáše K. Turnaj to nebyl jednoduchý, ať už tím vedrem, které panovalo, tak nasazením týmů soupeře. Adam C. vstřelil svůj další gól, když správně sledoval hru a míč odražený po střele od tyče pohotově zasunul tam, kam patří...tedy do brány! Filip J. se sice tentokrát neprosadil gólově, ale o to víc se snažil bojovat v obraně a pomáhal Adámkovi Š., jak jen mohl. Míša R. vstřelil dva góly, z nichž zejména ten první byl nadmíru důležitý, neboť jím definitivně zlomil odpor do té doby výborně hrajícíh Votic.    

No a pak tady máme našeho Malého velkého muže! Matyáše K., kterého si dovolím vyhlásit hráčem turnaje. Tento věkem a postavou malý, ale srdcem a láskou k fotbalu velký hráč si zaslouží obrovskou pochvalu. Svým přístupem ke sportu, svou poslušností vůči trenérovi, svým chováním k ostatním spoluhráčům a svou neúnavnou vůlí učit se fotbalu, by se mohl stát vzorem pro každého malého fotbalistu, který s touto krásnou hrou začíná. Příkladem budiž situace ve hře, kdy Matyáš schytal do bříška opravdu prudkou střelu míčem, obrečel to, necítil se na další pokračování ve hře, a tak si odpočinul a pak....pak se vrátil!!!, protože tam byl za svůj tým a chtěl mu pomoci. Vůle po vítězství u něj byla tak silná, že v posledním zápase, řekl bych nejvyrovnanějším, dokonce vstřelil svůj první gól! 

 

A tak máme další důvod být hrdí na to, že se fotbalu věnujeme, že se mu věnujeme v této míře a za to nám všem (vám, nám trenérům, i vašim jistojistě hrdým rodičům) jsou největší pochvalou právě taková vítězství.

 

Lukáš

 

I VYHRÁVAT SE MUSÍ UMĚT

 

 

Turnaj. Další turnaj? První. Zase první? Jo. Zase a nikdy se to neomrzí.

 

Přijeli jsme na poslední “řadový” turnaj Mini Star s pořadovým číslem 4. Byla neděle 28.5. A v Zelenči nám sluníčko přálo. Přálo nám i víc, než by bývalo muselo. Nechalo nás lehce marinovat ve vlastní šťávě a pak pěkně pomalu konfitovat. Ale nám by ten den nevadilo nic. Přijeli jsme společně dodávkou jako jeden tým, zazpívali si chorály, ne abychom oslavovali když ještě nebylo co, ale abychom si dodali bojovného ducha a do tábora soupeře zasili špetku toho strachu na uvítanou.

 

Na plac jsme vlítli se vší pokorou a úctou k soupeřům. Ale se vším odhodláním jim předvést to nejlepší, co jsme se naučili a důvěrou v to, že by to mohlo stačit na pěkný fotbal. Chtěli jsme v těch žlutých dresech být jak vosy. My nebráníme. My jenom útočíme. Na bránu soupeře, když máme na balon. Na balon, když ho nemáme.  A je třeba říci hned, že se nám to asi dařilo. Od chvíle, co jsme nastoupili, už totiž existovalo jen jedno mužstvo. Říčanský Lvíčata. Naši malí bojovníci. Při někdy všeobjímající snaze o “spravedlnost” a soucit by jeden někdy i zapomněl, že respekt k soupeři prokážu jen tím, že ho nebudu falešně “šetřit”, ale svým maximálním výkonem se budeme motivovat k překonání sebe sama navzájem. Občas při vší té nauce “umění prohrávat” se zapomene na “umění vyhrávat”. A že vyhrát není ostuda. A tak jsem jeden po druhém vyhráli postupně zápasy úplně všechy.

 

Nepřijeli jsme bojovat o zlatý trenýrky, ale kdyby se rozdávali, jeli bychom v nich domů. Protože pánové a dámy, tohle byla jízda, krasojízda. To byl tanec. To byl fičák. Když Vojtík dával přešlapovačky a vypadalo to, že natahuje k nůžkám. Když Zdenda drásal nervy protivníků, neoddělitelný od balonu.  Když Gigi překonával všechny pokusy o presink brankaře strojově neomylnou rozehrávkou. Když Ikarus s chirurgickou pečlivostí odebíral balony a servíroval je parťákům jak na nástrojovém podnose. Když Šimon dokázal vybojovat i zdánlivě ztracené balony a vyhrát sprinterský souboj i s větrem o závod. A když Tobinoha krokem tanečního mistra protančil okolo všech protihráčů včetně brankáře a feomenální sólo zakončil neomylně v síti, bylo nám soupeřů až trochu líto.

 

Po zápase jsme ale každému ze soupeřů podali ruku, ať už na nás uznale bručel nebo přirovnával k ošklivému kačátku a při vyhlašování všem sportovně zatleskali. Byl to parádní turnaj a statistika 5ti zápasů bez porážky se skóre 49:2 nám budiž svědkem, že tahle neděle patřila nám, Lvíčatům z Říčan. Spolu s pohárem pro vítěze jéde, jéde, jéde do Říčan i čtvrtá cena pro nejlepšího střelce Mini Star za 4 turnajů. Prohrávat umíme snad taky, ale výhry, i když kvůli nim nehrajeme, ty nás baví samozřejmě o moc víc. A teď hurá na palubu a ať celý svět ví (nebo alespoň ta část, kam dozní ozvěny našeho zpěvu a klaksonu), jak že to dneska v Zelenči dopadlo. Díky za podporu a těšíme se na finále do Běchovic.

 

David

 

ZLATÁ DOMÁCÍ OBHAJOBA

 

 

Jedním z nejtěžších sportovních úkolů je znovu obhájit předchozí úspěch. V našem případě šlo o to obhájit prvenství v turnaji MINI Star z předchozího týdne v Klánovicích. Výhodou nám bylo domácí prostředí, a tudíž odehrání turnaje na vlastním hřišti v Říčanech. Pořadatelství tréňa David zvládl na jedničku, od počátku vše klapalo jak mělo, počasí bylo nádherné a chmury způsobily snad jen další nečekané absence způsobené nemocemi a úrazy. Při pohledu na stůl s naprosto nádhernými poháry, které David sehnal nevím kde, však bylo tušit, že o tuhle nádheru se bude chtít porvat úplně každý!   

Buď jak buď do turnaje jsme nastoupili v sestavě: Adam F., Zdenda Š., Adam C., Filip J., Šimon D., Tobík L., Vojta B. První zápas jsme odehráli velmi dobře a výsledek 12:0 hovoří za vše. Tento zápas nás měl "nakopnout" k dalším skvělým výsledkům, ale opak byl pravdou, 12 vstřelených gólů nám spíše uškodilo. Naši kluci, snad s vidinou toho, že po prvním zápase už jsme "mistry světa" přestali myslet na tým a začali se starat o to: kolik kdo dal gólů, kdo má za kolik gólů co slíbeno, kdo bude nejlepším střelcem, kdo nejlepším hráčem! "Odměnou" za takové chování nám byl výbuch a lekce z bojovnosti od Dolních Počernic, kde jsme ztratili vedení 3:1 a nakonec prohráli 3:4! Nemohlo následovat nic jiného než zvýšení hlasu a varování, že takhle se fotbal hrát nebude! Nejde o to, že se prohrálo, to se stává, a jak bylo vidět, ono prohrát občas vůbec neuškodí, spíše jde o to, jak naši "borci" k tomuto zápasu přistoupili, a to od těch nejstarších až po ty nejmladší. Jediný, proti komu nelze říct ani slovo je Adam F., který nás v bráně uchránil před ještě větším výpraskem! 

Před dalším zápasem se mnou mluvil Tobík a Zdenda a oba po zjevném zpytování svědomí mi slíbili, že začnou běhat a makat pro tým a výsledek? 6:0 s Klánovicemi a 7:0 se Zelenčí. Tomu pánové říkám týmový výkon! Začalo se zase blýskat na lepší časy, tím spíše, že nám Újezd nad Lesy pomohl a porazil Dolní Počernice, čímž se naše předchozí prohra smazala a vrátili jsme se do boje o první místo! Čekal nás jediný možný úkol a to porazit Újezd nad Lesy, který si na nás věřil. Dost možná sám podlehl klamu o jednoduchosti tohoto zápasu "vždyť Říčany s Dolními Počernicemi prohráli a my ne"! Jenže poučeni předchozími nezdary naši borci na trávník doslova vlítli a soupeře přikovali před jeho bránu. Poprvé jsme od Újezdu inkasovali až za stavu 4:0 pro nás, a i poté jsme soupeře válcovali nádhernými přihrávkami a individuálními akcemi, což vedlo ke vstřelení dalších 4 golů a konečnému skóre 8:1. Součet všech dosažených bodů a vstřelených gólů pak znamenal končené 1. místo v celkovém pořadí MINI Star - Říčany!!!      

 

Nakonec jsme si tedy mohli opět s nadšením zakřičet to naše "...jedou, jedou Říčany...". Zdenda neuvěřitelně obhájil zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje - tentokrát za 16 přesných zásahů. A vůbec poslední úkol pak zbyl na babičku Adama F., která musela zřejmě obětovat svou sbírku porculánu, aby si Adámek mohl vystavit ten nádherný, obrovský, výstavní pohár pro vítěze! 

 

Lukáš

 

 

MALÍ VELCÍ

 

 

1. turnaj. 3 + 0. 4 brány. 8 mančaftů. Na úvod Coerver Cupu nás čekala velká matematika pro nejmenší. Díky počasí posledních dnů a týdnů se nám nepovedlo si fotbálek v téhle upravené podobě ani natrénovat, ale zmatek v tom nakonec měli možná spíš rodiče a prarodiče. Hráči a hráčky se do toho totiž vrhli po hlavě a byla radost je sledovat.

Lehké obavy samozřejmě byly. Hledání areálu, křehká dětská psychika, neobvyklý formát, na úvod hnedka zvučný soupeř - Slavia… Jestli ale byly, padly s prvním hvízdnutím do píšťalky. Někteří prťousci si totiž na turnajích pro větší nekopnou a snažili se si to užít tady - na turnaji, střiženého na jejich míru. Někteří plejeři se nám vraceli po nemoci a vypadali, že minimálně poslední týden natěšením chodili spát v kopačkách. A u někoho snad platilo i obojí najednou. Výsledkem byla každopádně povětšinou oku lahodící hra, příkladné nasazení a spontánní čistá dětská radost po každém vstřeleném gólu, či vydařené akci. A když těch fíků padne 43, je jasný, že je to vlastně celé jedna velká oslava.

Je zcela jasné, že se nepovedlo úplně všechno. Že proběhlo i nějaké zlobení na hřišti i mimo něj, ale to k tomu patří. Nebyly jsme na hodině mravů v královské rodině, byly jsme parta na fotbale, která si to šla společně užít, a to se povedlo beze zbytku. Mančaftu samozřejmě šéfoval Adámek - dal 23 gólů, kličkoval, nahrával, střílel. Od začátku do konce byl jako zjevení s neuvěřitelným přehledem o hře rychlostí i prací s prostorem… A to se prosím pěkně po prvním zápase rozplakal, že hraje špatně. Ale Adis zvládá kluky o rok starší, od něho by člověk “šéfování” mezi vrstevníky přeci jen čekal. Mohutně mu ale sekundovali Štěpán s Eldou (9 respektive 8 gólů). Fotbalové myšlení, klamání, kličkování, to všechno tam je, a až se zlepší i pohyb a sundá “baťoh”, na čemž už se pracuje, bude to špička. Nelinka občas může působit jako “tulák po hvězdách”, ale v dovednostní soutěži byla prosím pěkně nejrychlejší z FK Říčany, předvedla pár krásných akcí, vstřelila 3 góly a kdyby neměla tolik strachu o padající pronásledovatele, co jí marně naháněli po pažitu, bylo by jich ještě mnohem více. A konečně, na turnaji se neztratili ani naši úplně nejmenší - Kuba s Klárkou. Tento turnaj můžou hrát ještě za rok, Klárka i za 2 a všechno tohle “obouchání” se s většíma, silnějšíma, rychlejšíma se změní ve zkušenosti, které jistě ještě zúročí. Radost ze hry je tam ale už teď, a ta kdyby nebyla, dohnat se nedá.

Přestože tedy tento turnaje nemá žádné měřitelné vyjádření pro úspěch nebo neúspěch, byla to v neděli 30.4. v Měcholupech óda na fotbalovou radost. Jestli jsme vyhráli, prohráli, remizovali nebo vyhráli v jednotlivých zápasech? To tady bylo vedlejší, děti si to užili a že byli minimálně vyrovnaným soupeřem i vrstevníkům v sešivaném budiž příjemným bonusem a povzbuzením do dalšího tréninku. Když nám tady jeden klub z nejslavnějších draftoval dalšího hráče, něco snad musí být správně.

 

David

 

ZLATÝ DOUBLE

 

 

Dnes 29.4.2017 naše fotbalová školička nastoupila do 2. kola jarního fotbalového maratónu zvaného Ministar, a tak jako slunce svítící po mnoha propršených dnech i výkon dnešní sestavy zahřál na srdci jak trenéra, tak všechny rodiče, kteří se dnes přišli podívat a zafandit si, bez ohledu na klubovou příslušnost. Nemocemi zbídačený tým svou turnajovou sestavu, i s ohledem na zítřejší CoerverCup, tvořil poměrně složitě, přece jen se však našla hrstka zdravých, kteří na zeleném pažitu nechali vše, co mohli a co se doposud naučili! V bráně jako základní stavební kámen každého mužstva „Gigi“, v obraně to s pečlivostí a přesností řídil Adámek F. s Vojtíkem B., kteří navíc dokázali i jak se říká „tvrdit muziku“. V útoku se o góly bili jako lvi Zdenda „Cristiano“ Š., Šimon D., Filip J. a Míša R. Na poslední zápas s Dolními Počernicemi, které nás minulý týden jako jediné dokázaly porazit, přijel ještě v roli „Žolíka“ Tobík, který, když má na zádech „9“, je jako urvanej z řetězu.

Nebudu popisovat všechny zápasy, koneckonců výsledky hovoří za vše, z pěti odehraných zápasů 1x remíza a 4x výhra. Konečný součet - 1.místo a cena „Nejlepšího střelce“ pro Zdendu za 14 přesných zásahů…to je náš dnešní ZLATÝ DOUBLE!

Spíše se dnes však zaměřím na to, co dalšího se kromě výsledku povedlo, protože nejen výsledky jsou ukazatelem naší snahy se něco naučit. Je to hlavně předvedená hra, která má být hlavním měřítkem toho, zda se ubíráme správným směrem! Protože nakopnout balón naslepo přes celé hřiště, nebo jej bezhlavě zakopávat do autu, to není nic, čím bychom se chtěli prezentovat, to umí kdejaký dřevák z „Horní Dolní“. Tak tedy: „Gigi“ piluje rozehrávku a je to den ode dne lepší a lepší, všichni víme, že dokáže z rukávu vytáhnout famózní zákrok a už jen za to, že každý týden najde odvahu se do té kisny postavit, zaslouží absolutorium. Adam F. s Vojtou, to jsou naše dvě jistoty, to jsou prostě dvě lidské závory, přes které neprojede téměř nic, jsou to dvě pevné hráze, které zastaví i tu největší valící se povodeň! Tito kluci, kteří dnes nevypustili jediný souboj, by strčili nohu i do lví klece a když se k tomu dnes přidala naprosto famózní rozehrávka Adámka F., a kličky a tah s míčem Vojty přes celé hriště, je jasné, kdo dneska v Klánovicích velel! Zdenda a Šimon, to nepotřebuje slov, prostě a jednoduše za to vzali, kličkovali, obehrávali, běhali, stříleli a jako správní útočníci pro nás gólově rozhodovali zápasy. Míša bohužel vinou nemoci a pochytaných klíšťat a injekcí nebyl úplně ve své kůži, ale s přibývajícími zápasy jsme v něm zase viděli toho rváče a bojovníka, který by slonovi neuhnul. A Filip? To je náš poctivec, kluk, který čeká na svou chvíli, a když ta chvíle přijde, jde na to, nezlobí, neremcá, neprotestuje, běhá a rve se o každý míč, a přesto, že nehraje dlouho jako někteří jiní kluci, i dnes si svou vůlí a snahou našel cestu ke vstřelení gólu. Tobík odehrál jen jeden zápas, ale jeho role na celkovém triumfu nebyla o nic menší, neboť před posledním zápasem nebylo nic rozhodnuto a celkové pořadí bylo pořád otevřené. Než se však vzrůstem větší kluci z Dolních Počernic stačili rozkoukat, „Čenda“ se jim hned v prvních minutách připomněl čistým hattrickem a po 5-ti minutách bylo prakticky po zápase. Když se ještě přidal po gólech naprosto vyprahlý a hladový Zdenda, byli naši přemožitelé z minulého týdne rádi, že nedostali desítku, ale jen 9:1….pro Říčanský lvíčata!

A tak….skvělé představení kluci…předvedli jste, že se na tréninku neflákáte, že na sobě makáte a svou pílí a vůlí jste se dokázali už něco naučit a uhrát si tak další skvělá vítězství! Sami vidíte, že když se budeme nadále pilně věnovat tréninku, zlepšení se určitě dostaví a nikdo nám tu čistou, dětskou radost z vítězství jen tak nevezme. Takže jen tak dál…..

 

Lukáš

 

 

5 STATEČNÝCH

 

Kdyby nás v sobotu 23. Dubna na prvním jarním turnaji Mini Star bylo 7, to bysme si pískali. Jenže do šťastného počtu ze slavné kaubojky nám dva chyběli. A když máte před sebou 5 zápasů, v systému 4+1 k mání 5 borců a za dveřimi vyhřáté kabiny se honí meluzína, je jasný, že dneska to nebude sranda. To je holt tak. Když se o víkendovém turnaji dozvíte ve středu, počasí spíše než druhou polovinu Dubna připomíná pozdní Listopad, zůstanou jen nejsilnější kusy. Hodina a čtvrt fotbalu ve větru, dešti a sněhu. 75 minut, kde “nemůžu” jde nahradit jedině “musíš”, protože není kdo by splavené říčanské koně vystřídal, tomu se říká “jet podlahu”. Tomu říkám “morál”. Borci, kteří dneska turnaj odkopali, ač sami v některých případech sami zralí spíš na postel a teplý čaj, zaslouží absolutorium. Nenechali kámoše a klub ve štychu a dali do toho snad víc, než mohli nebo měli.

 

Po prvním mači, který jsme s pořádajícími Počernicemi doslova prolajdali, možná našinec zapochyboval. Jestli to celé mělo vůbec smysl. Jestli nebylo jednodušší “to nehrotit” a prostě tenhle boj s větrnými mlýny pro jednou vzdát. Ale když se kluci od druhého zápasu rozehráli ke galakoncertu. Šimon střílel jak u Verdunu, 4 fíky v jednom zápase jak nic. Adam F. dřel i nemocný a pokopaný do úmoru. Filda J. vypomáhal na obou koncích i stranách hřiště co mu síly stačili. Gigiho nezlomili nešťastný housle na úvod, stal se lidskou zdí a naučil se vykopávat z ruky. A celé to dirigoval Tobík. Že o parník vyhrál individuální trofej pro krále střelců, to byl jen takový příjemný bonus navíc. Bonus k tomu, že Tobinoha primárně makal jak kůň pro tým. Dřel, bojoval, servíroval parťákům před prázdnou a nebo korunoval snažení mančaftu jedovatou levajdou. Bylo jasné, že to celé smysl mělo.

 

Výsledkem tedy bylo dětské nadšení z odmakaného turnaje. Turnaje, kde se proti nám spiklo úplně všechno. Termín. Nemoci. Účast. Počasí. Nic z toho nás ale nezlomilo. Zažili jsme několik premiér - boj ve sněhu. Turnaj bez jediného střídání. Šimonovi hattricky… Ano, přátelé, mělo to smysl. Byl to turnaj na zápis do kroniky Říčanských Lvíčat. Turnaj, na který nezapomeneme. Lepší, než si to zopakovat by ale bylo, kdyby se nás příště sešlo přeci jen více, než těch 5 statečných.

 

David

 

 

NA HAMRU NA BEDNĚ

 

 

Poslední turnaj halové části sezóny se odehrál v neděli 19.3. v nafukovačce na umělé trávě v centru Hamr v Praze 4-Braníku. Toho deštivého dne, kdy by ani psa ven nevyhnal, jsme se v sestavě Eliáš „Gigi“ N., Oliver „Kraken“ McF., Tobík „Totti“ L., Zdenda „Cristiano“ Š., Filip „The Wall“ J., Šimon „Capitain“ D., Míša „Style“ R. a Adam „Hooligans“ F., vydali opět do Prahy za novými soupeři. (Pozn. přezdívky /určitě ne trvalé/ berte prosím s nadhledem, je to pokus o srandu a odlehčení situace, která je občas zbytečně vyhrocená). Do boje nás vedl Šimon s kapitánskou páskou na ruce a byl to boj zarputilý a skutečně bojovný. Ale postupně!

…první zápas jsme odehráli s celkem SKS Střešovice, který jsme oproti obvyklému trendu prospaných prvních zápasů, ovládli 2:0, kdy se prosadil Tobík a Míša. Šancí bylo ale milión, jen ta koncovka….

…druhý zápas s Unionem Vršovice už byl ale opět o něčem jiném. Jestli jsme nabyli dojmu, že už se nám (po prvním zápase) nemůže nic stát, tak stalo…a byť jsme byli opět lepším celkem, s vícero šancemi, a byť se míč častěji pohyboval právě na našich kopačkách, výsledek už tak lichotivý nebyl, prohráli jsme smolně 1:2. Jedinou naši branku vstřelil nechytatelnou dělovkou Oliver „Kraken“ McF.

…třetí zápas jsme hráli se silným Polabanem Nymburk, družstvem, které pro nás bylo „velkou neznámou“. Jednalo se o poměrně vyrovnaný zápas, ve kterém jsme měli možná malinko navrch my. Hned z kraje zápasu se skvělým reflexem a brankářským uměním předvedl Gigi, který chytl ale hodně štiplavou ránu, co víc, ta rána se mu z rukou nepohnula ani o centimetr a tak soupeř nemohl ani dorážet. Skvělý okamžik našeho brankáře! Pak se však Nymburku podařilo skórovat a přesto, že se na naše kopačky usadila nervozita, dokázali jsme zásluhou bojovnosti vyrovnat po střele Tobíka. Zápas skončil 1:1.

…čtvrtý zápas jsme odehráli s celkem Dolních Břežan, se kterými jsme také ještě ani jednou nehráli. Zde jsme však zachovali chladnou hlavu, předvedli několik skvělých přihrávek a celkově naše hra měla řád a pořádek. Drželi jsme své posty, nahrávali si, běhali a stříleli a Dolní Břežany nakonec porazili 4:0. Postupně se prosadili: Tobík, Oliver, Zdenda a Šimon.

…předposlední zápas nás čekaly AFK Pečky a panovaly trochu obavy, protože když jsme tohoto soupeře sledovali, nepočínal si vůbec špatně. My jsme však do zápasu vlítli, působili po celou dobu aktivně a pokračovali jsme ve hře ze zápasu s Dolními Břežany. Vítězství 3:1 nakonec bylo více než výmluvné. Góly vstřelili: 2x Tobík a Zdenda.

…poslední zápas: Sedlčany. To byla trochu jiná jízda, snad jedině v tomto zápase jsme se dostali pod permanentní tlak a soupeř nás prakticky přišrouboval před naší bránou, kde jsme horko, těžko bránili vedení 1:0, které zařídil tvrdou střelou z přímého kopu Adam „Ikarus“ F. Soupeř následně vyrovnal a po nešťastných rukách před pokutovým územím jsme mu nabídli dokonce 2x přímý volný kop z těsné blízkosti. Jednou to schytal přímo do hrudníku Olivka, podruhé Adámek F. Olivka to chudák obrečel, byla to rána jako z děla, ale jsme na něj maximálně hrdí, protože po pár minutách otřel slzy a vběhl na trávník jako by se nic nestalo, protože silného soupeře jsme prostě potřebovali ubránit, což se nakonec povedlo a zápas skončil smírně 1:1.

Bodík k bodíku, gól ke gólu a bylo z toho nakonec krásné 3. místo! V tomto turnaji se opět ukázalo, že se naši kluci nikde neztratí a jsme schopni hrát vyrovnaně prakticky s kýmkoliv. Celý náš tým, který na Hamr dorazil, ať už jako celek, tak každý jednotlivec zvlášť, zaslouží pochvalu za to, co jsme předvedli. A já s Davidem vám za to kluci tleskáme!!! 

 

Lukáš

 

 

VRCHOLY A PÁDY POSLEDNÍHO TÝDNE

 

Ohlédnutí za uplynulými dvěma turnaji:

5.3.2017 – Pozor hlášení, mašina z Říčan dorazí na hlavní nádraží v 18:00 hodin, na nástupiště číslo 1, strojvedoucí Tobík, vlakvedoucí Oliver, osádka Adam Š., Zdenda, Míša, Vojta, Elda. Upozorňujeme cestující, že celým vlakem zní oslavné chorály „Aaa jédou, jédou, jedou Říčany, hej, jedou Říčany, hej jedou Říčany“…tudíž fanděte s námi, nebo čekejte na prskolet ze Světic. Ten přijede bůhvíkdy, možná nikdy. Dále upozorňujeme cestující, aby nevstupovali do kolejiště, protože mašina je tak rozjetá, že bude těžké, ne-li nemožné ji zastavit, proto vyčkejte do úplného zastavení mašiny a dbejte pokynů přepravce FK Říčany. „Dbejte zvýšené opatrnosti“, na cestě do stanice tato mašina porazila Světice 7:0, Kolovraty 4:0, Vyžlovku 7:0, Slavii Radonice 1:0, TJ Kyje 4:0 a ve velkém finále naprosto famózním výkonem Dobřejovice 7:0. Celá souprava se sestává výhradně z vozů 1. třídy, žádný 2.tříďáky u nás nevedeme, uprostřed soupravy se nachází také jídelní vůz, kde můžete dostat místní specialitu - skvělé kyselé žížaly. Na konci soupravy se nachází nákladní vagón, kde vezeme cennosti (medaile, pohár, diplom, to vše za 1. místo). Dále upozorňujeme cestující, aby v žádném případě nezakupovali jízdenky na vlakové spoje odjíždějící ze stanice Říčany, ve směru Světice, Vyžlovka, Dobřejovice, Radonice, Kyje a Kolovraty, tyto vlakové soupravy se sestávají pouze a jen z nákladních vagónů, které jsou již nyní bohužel zaplněny obdrženými góly od naší mašiny!!! Děkujeme za pochopení. Byli jsme prostě k nezastavení. „Konec hlášení!“

   

12.3.2017 - "Fotbal vás naučí strašně moc, jste v kolektivu, komunikujete, pracujete na stejných úkolech, řešíte problémy, krize. Zlepšujete se, sdílíte radost i smutek, chápete sílu týmu, sílu přátelství. Učíte se bojovat jeden za druhého, a to jsou hodnoty, které můžete uplatnit v každém oboru." José Mourinho

I když se nám tento turnaj herně ani výsledkově vůbec nepodařil a skončili jsme na nepěkném 6. místě, jedno se nám podařilo: byli jsme spolu. Kamarádi se potkali s kamarády, rodiče si poklábosili mezi sebou, koupili jsme si pěkné fotografie a tu a tam se nám i v těch zápase povedlo něco na co můžeme být právem hrdí! Nebudeme klopit hlavy, nebudeme odvracet zrak, či dokonce brečet, přijdeme na trénink, procvičíme to, co nám příliš nešlo, zkusíme se naučit něco nového a na další turnaj přijdeme opět se vztyčenou hlavou a chutí něco vyhrát, smát se a radovat se z té někdy naprosto nepochopitelné hry, kterou fotbal někdy dokáže být.

 

P.S.: Těm, kdo se snaží hledat chyby na všech ostatních a ve všem, co rozhodne někdo jiný, ale na své chyby a nedostatky se nepodívá. Kdo se není ochoten a schopen podívat dál než na své osobní zájmy. Kdo radši bude neustále hledat záminky být naštvaný na všechny okolo a ve všem vidět podrazy a rozdělování hráčů na vyvolené a nevyvolené. Kdo hlásá o spravedlnosti, ale sám se žádnými pravidly neřídí. Těm bych chtěl vzkázat, aby se v první řadě zamysleli sami nad sebou!

 

Lukáš

 

MEDAILOVÉ HODY VE ZBUZANECH A ŘÍČANECH 

 

Malé ohlédnutí za minulým fotbalovým víkendem (pouze o fotbalu J ): v sobotu 18.2.2017  jsme se zúčastnili, dá se říci prestižního turnaje ve Zbuzanech. Důkazem je obsazenost turnaje, kde nastoupily celky Bohemians Praha 1905, FC Viktoria Plzeň, FK Viktoria Žižkov, SK Střešovice, Sokol Stodůlky….a FK Říčany. Při pohledu na fyzické parametry některých hráčů soupeře bylo jasné, že sestava FK Říčany naskakuje do role neméně slavné filmové předlohy (mnou mírně poupravené) jako „Šest statečných“, a to Vojta B., Oliver „Kraken“ „Pupíček“ McF., Filip J., Adam "Ikarus" F., Adam Š. a Tobík.

Rovnýma nohama jsme naskočili do turnaje proti Sokolu Stodůlky, který jsme bohužel smolně prohráli, neb proti nám soupeř nasadil i dívku, které byl náš „Kraken“ někam po prsa…ta nám nasázela hned 3 fíky…ze 2 střel J. Druhý zápas bylo ještě hůř, na řadu přišel „dorost“ Bohemians Praha 1905, kluci tak velcí, že se jim fyzicky vyrovnal opět pouze Oliver, jenž jim navíc drze vstřelil 2 góly. Rvali jsme se jako lvi, i tak z toho byla prohra 2:7. Začátek nic moc…, ale přišla první výhra nad SK Střešovice 1911, který za stavu 2:2 rozhodl z přímého volného kopu střelou od tyče Tobík…3:2 a první radost z výhry! Nezastavila nás ani Viktorka Plzeň, se kterou jsme po výborném výkonu remízovali 3:3, Ikarus chytil vlastním tělem pumelici, za kterou by se nestyděl ani sám CR7 (teď Olivko nemyslím tebe J). Poslední zápas proti Viktorii Žižkov jsme opanovali celkem jistě 6:1 a v konečném zúčtování „světe div se“ (i já se divil!) z toho bylo krásné 3.místo a bronzové medaile na krku. Ponaučení z tohoto velmi těžkého turnaje, kde jsme mnohdy dostali nakopáno od silných kluků, však bylo takové, že se dá hrát prakticky s každým. Když pominu jednu dívku a pár kluků z Bohemky, kteří klidně mohli jet po turnaji na diskotéku do Lucerny a nikomu by to nebylo divné J.

 

Druhý turnaj jsme odehráli v Říčanské hale (někteří chtěli hrát i Na Fialce J) hned následujícího dne a byla to opět radost medailová. Zrodila se po mizerném prvním zápase, kde jsme s maličkýma klukama ze Šestajovic nedokázali dát gól, a to přes místy drtivý tlak. Naopak jsme dostali gól z jediné střely soupeře. No šly na mě mrákoty J, ne kvůli výsledku, protože byl před námi celý turnaj, ale z předvedené hry. Kvůli tomu, kam se poděly všechny ty přešlapovačky, převalovačky, nahrávky, střely, kličky a radost ze hry? Naštěstí druhý zápas už jsme nechtěli být pro smích a byli jsme to opět my. „Sfoukli“ jsme silnou Zeleneč 1:0 po vymíchání obrany Tobíkem a skvělým bráněním celého mužstva od Vojty, Olivera a Filipa až po Míšu R., Gigiho a Adama Š. Další zápas se hrálo o postup ze skupiny a my jej zvládli s přehledem 4:0 nad Prahou-Háje, když jsme našli specialistu na góly z rohových kopů „fotbalového rváče“ Míšu R. Postup z prvního místa ve skupině nás neminul. Semifinále jsme také nepustili ze lvích drápů a po opět famózním obranářském zápase a gólech Tobíka a Ikaruse jsme přetlačili i Lipence 2:0. Finále a opět nepříjemná Zeleneč… Spíše smůlou než kvalitou soupeře jsme však prohráli, nicméně 2. místo bylo naše a za to se není vůbec důvod stydět! Hráli jsme perfektně a snahu z tréninku jsme přetavili ve dvě krásné, vybojované, medaile.

 

Lukáš

 

BRONZOVÉ VÁNOCE V BĚCHOVICÍCH

 

 

Dne 17. prosince 2016 jsme se zúčastnili tradičního "Vánočního turnaje v Běchovicích". Oproti obvyklé zápasové sestavě jsme se museli obejít bez našeho pohárem oceněného "Bojovníka týmu" Vojty, stejně tak nám citelně chyběla účast běhavého, na hrišti všudypřítomného Olíka. Tradičně se ale zúčastnil poctivec Zdenda, dále Tobík, Filip, také náš "rychle se učící" Adam Š., do brány se postavil jeden z naších dvou nejlepších gólmanů Adam F., přijel také Šimon D. a David P. Jelikož naše sestava byla přeci jen oslabená a s rokem 2016 jsme se chtěli rozloučit nanejvýše důstojným výkonem, rozhodli jsme se do útoku k Tobíkovi dodatečně nominovat Dennise M.  

 

Organizace turnaje v Běchovicích byla tradičně na velmi vysoké úrovni a i přihlášené celky slibovaly dobrou fotbalovou atmosféru a podívanou. 

 

Ale dost plkání, jde se na hru! 

Do turnaje jsme vstoupili rovnou po hlavě a to v zápase se Slovanem Bohnice, který jsme "sfoukli" rozdílem třídy 6:2, po čtyřech zásazích Dennise, jednom gólu Tobíka a jednom kousku Zdendy. V tomto zápase nebylo co řešit.

Již druhý zápas nás však vrátil zpět na zem, postavili jsme se silnému týmu Zelenče-Tygři. Soupeř na nás vletěl se všemi svými většími hráči a v prvních třech minutách třikrát vystřelil a my třikrát lovili balón z brány. V dalších minutách se obraz hry sice vyrovnal, prišly naše šance, i jeden vstřelený gól Dennise, ale během místy drtivého tlaku jsme bohužel ještě jednou kapitulovali... Konečný účet 1:4 pro Zeleneč-Tygři. 

Mělo být ještě hůř, další zápas nás čekala Praga Praha, která si poradila i s naším předchozím katem Zelenčí-Tygry. Papírově nás tak měla smést z povrchu tělocvičny. Jenže!!!! To co Pražané z Pragovky zažili v tomto zápase se jim celou sezónu nestalo (narážím na většinou minimálně 2. místo na všech turnajích, kde jsme s Pragou hráli). My je dámy a pánové totiž v tomto zápase doslova a do písmene spláchli! Rozjeli jsme nový systém rychle rozehrávaných rohů a hned první pokus Zdenda proměnil ve vedení 1:0! Následně se dvakrát trefil Tobík 2:0, 3:0! Pragovka nevěděla kde je, ocitli se pod velmi studenou sprchou a my je mačkali dál. Můžu vám říct, ti kluci z Prahy se téměř nedostali za půlku a jen malá chybka Zdendy, který při ojedinělém útoku Pragy nahrál před svou branku jejich volnému útočníkovi (Pozn.: "Zdendo, řekli jsme si, že takhle ne!" :-)) jim dovolila dát alespoň čestný gól. 

Začali jsme pomýšlet na minimálně 2.místo v turnaji, protože se všemi silnými soupeři jsme už hráli. Jenže další prospaný zápas! Vyborně rozehrané utkání s Běchovickými Sršni, v němž jsme po brankách Adámka a Tobíka vedli už 2:0 jsme bohužel ztratili a soupeř necelých 27 sekund před koncem vyrovnal na konečných 2:2. 

Další zápas se Zelenčí-Medvědi proběhl v naší režii, neboť Zeleneč jako obvykle postavila jedno silné a jedno slabší mužstvo, složené převážně ze začínajících malých fotbalistů. Konečné skóre se zastavilo na cifře 7:0. 

Poslední zápas jsme hráli s Újezdem nad Lesy a dle předchozích výsledků Újezdu nemělo jít o nějaké velké drama, jenže tento zápas se sehrál ve více než dramatickém stylu. Měli jsme šancí na vedení 10:0, ale ne a ne nám to tam spadnout, do toho několikrát zahrozil soupeř a Adam vytáhl své skvělé zákroky. Nakonec byl fotbalový bůh spravedlivý a po brance Dennise jsme soupeře udolali hubeným, avšak cenným výsledkem 1:0.

 

Konečný účet turnaje bylo krásné bronzové 3. místo, za Pragou a Zelenčí-Tygři, kteří turnaj vyhráli... ale protože byly Vánoce, nakonec jsme byli všichni 1.!

 

K tomuto turnaji bych však rád vyzdvihl tři věci:

1. Krásnou souhru Tobíka a Dennise v útoku. Ti dva soupeře skutečně motali, Tobík skvěle přihrával a Dennis jeho přihrávky neméně skvěle zúžitkoval, což ho nakonec katapultovalo na cenu pro nejlepšího střelce turnaje, ke které je nutno gratulovat! Souhra těch dvou musela bavit každého v hale, byť mohl fandit komukoliv.

2. Nikdy jsem Tobíka individuálně nehodnotil, ale jeho parádu, v byť  pro nás smolném zápase s Běchovickými Sršni, nejde nezmínit. Adam F. v situaci po útoku soupeře pohotově skvěle rozehrál a Tobík únikem přes střed hriště krásnýma kličkama doslova zneuctil obránce a i samotného brankáře stylem "pojď sem - kam jdeš", aby pak s "klidem angličana" míč  placírkou dopravil na určené místo, tedy do brány… Použiju zde komentář přítomného tatínka Davida P., který k tomu v šatně po zápase našim smutným borcům řekl, že tohle jsou přesně ty okamžiky, které chtějí diváci na fotbale vidět. Byla to skutečně fotbalová paráda, a to už od pohotové rozehrávky Adama F., protože jestli si někdo v té době jen uskrl čaje, tak to nestihl vidět celé :-) 

3. Musím rovněž pochválit Filipa J. a Šimona D.! Ti dva s námi hrají pouze chvíli, ale oba v Běchovicích odehráli svůj nejlepší turnaj. Jak Filip, tak Šimon se předvedli výbornou bojovnou hrou, nebáli se jít do soupeře, skvěle bránili a svou bojovností maximálně následovali výkony Vojty B. v obraně! Oběma jsem děkoval a za výkon děkuji ještě jednou.     

 

Nezapomenu však na to poděkovat všem, kdo se tohoto turnaje zúčastnil. Všichni jste hráli skvěle, všichni jste bojovali, od Adama F., po malého Davídka. Připomínám však, že je nutné dále trénovat, doma pořádně jíst, aby jsme zesílili a věřím tomu, že i v roce 2017 budeme strašit naše soupeře nejen bezkonkurenčně nejlepším pokřikem, ale i fotbalovými dovednostmi!

 

Lukáš

 

DVOJNÁSOBNÁ DOMÁCÍ HALOVÁ PREMIÉRA

 

Poslední listopadový víkend nás čekaly první halové turnaje po "travnaté" části sezóny. Očekávali jsme, že začátek v hale bude jako každý rok těžký, protože přece jen změna z trávy do haly, kde míč né a né zastavit  a kutálí se klidně stejnou rychlostí přes celé hřiště, není nikterak jednoduchá, ale opak byl pravdou! 

 

V sobotu jsme sehráli turnaj v Říčanské hale, kde jsme se ve skupině střetli postupně s celky Dobřejovic, ČAFC a Zelenčí-tygři. Úvodní zápas s Dobřejovicemi jsme jasně opanovali a zaslouženě  vyhráli 4:1. Následoval ostrý test s pražským celkem ČAFC, a i v něm se naši borci neztratili. Vedení Říčan 1:0, které zařídil Tobík střelou z přímého kopu, přece jen fotbalově zdatnější soupeř otočil až na konci zápasu dvěma úspěšnými střelami pod břevno jinak skvěle chytajícího Adama F. Nutno dodat, že se ČAFC s námi na výhru hodně nadřel, celý zápas jsme je tlačili, a inkasovali jsme prakticky pouze ze dvou střel soupeře na bránu. No nic, museli jsme pokračovat dále a pokračovali jsme skvěle. Třetí zápas s jedním ze zelenečských družstev, a to s Tygry Zeleneč nakonec skončil smírně 2:2, kde jsme srovnali zásluhou Zdendy po jeho obětavé teči z nastřeleného rohového kopu. Bohužel herní systém, rozdělený do dvou skupin, nás přes to odsoudil pouze k zápasům o 5.-8. místo. Zde jsme se postupně střetli s celky Zelenče-medvědi, kde jsme dominovali rozdílem třídy a zvítězili 4:0, po brankách Zdendy, Tobíka, Zdendy a Vojty a konečně s celkem Praha-Kyje, který jsme zvádli v poměru 2:1, po dvou trefách Tobíka. 

A tak, přestože jsme z pěti zápasů 3x vyhráli, 1x remízovali a pouze 1x prohráli, skončili jsme na 5. místě, nicméně předvedená hra svědčila o tom, že v této části sezóny rozhodně nebudeme hrát tzv. "druhé housle". 

Konečné pořadí turnaje: 1. Zeleneč-tygři, 2. Radošovice, 3. Xaverov, 4. ČAFC, 5. FK Říčany, 6. Kyje, 7. Dobřejovice, 8. Zeleneč-medvědi. Celkové skóre FK Říčany: 13:6   

 

Výsledky: Říčany : Dobřejovice 4:1 (branky: 3x Tobík, Oliver)

Říčany : ČAFC 1:2 (branka: 1x Tobík)

Říčany : Zeleneč-tygři 2:2 (branky: Tobík, Zdenda)

Říčany : Zeleneč-medvědi 4:0 (branky: 2x Zdenda, Tobík, Vojta)

Říčany : Kyje 2:1 (branky: 2x Tobík) 

 

 

Následujícího dne jsme pokračovali v hale Na Fialce v Říčanech. Nutno dodat, že kvalita turnaje byla vynikající, jako pastva na oči působila zejména šatna pouze a jen pro nás. Konkurence byla silná a z mého pohledu už tak trochu nad naše síly a možnosti. Startovaly zde dva celky Admiry Praha, fotbalová akademie Viktorie Vestec, další pražský celek Praga Praha, TJ Tatran Kamenný přívoz, FK Újezd nad Lesy a FSC Libuš. V naší skupině jsme narazili na velmi, velmi silnou Admiru Praha 1 (pozdějšího vítěze turnaje), velmi silnou Viktorii Vestec a FK Újezd nad Lesy. První zápas jsme vyhráli 2:0 s Újezdem nad Lesy. Jenže následovaly dva těžké zápasy s Viktorií Vestec a Admirou Praha 1 a pokud jsme nechtěli dopadnout smolně (bez medaile, poháru a ceny) a se svěšenými hlavami jako předchozí den v říčanské hale, museli jsme minimálně jeden z těchto zápasů vyhrát. Beru na sebe, že jsem tomu jako trenér podřídil vše a po trefě Tobíka, skvělém bránění Vojty a Olivera, neméně skvělém chytání Adama F. a za rozhodujícího přispění v rámci svých možností od ostatních mladšíc hráčů FK Říčany jako byl Míša, Péťa, Filip, Nelinka a Zdenda jsme Vestec porazili 1:0, což znamenalo, že silná Viktorie Vestec bude odsouzena k bojům o neoblíbené 5.-8. místo a namísto ní budou FK Říčany dále bojovat o medaile. V semifinále jsme se střetli s celkem Praga Praha, průběh zápasu byl vyrovnaný a kdyby Tobík trefil poloodkrytou bránu, či Oliver proměnil samostatný nájezd přes půli hřiště, zřejmě bysme měli šanci hrát o zlaté mediale. Jenže své šance jsme nedali a soupeř jednu využil. Prohra 0:1 však ještě neznamenala tragédii, byl tady pořád zápas o 3. místo. A ten stál za to!!!! Do cesty se nám postavila silná Admira Praha 2, zápas to byl téměř infarktový, kdy jsme byli soupeřem mačkáni v obraně a jen zřídka puštěni na ojedinělý výlet za půlící čáru. Skvělé zákroky Adama F., kdy popíral všechny fyzikální zákony co znám, byť jich moc neznám :-), urputným bráněním bojovníka Vojty, a naběhanými kilometry Olivera jsme živili šance na úspěch. Soupeře se snažil vepředu zlobit Tobík, kterému skvěle pomáhal ze všech sil Míša, či bojovností doplňoval Zdenda. A pak se stalo to, co nikdo nečekal, míč se v jednom okamžiku ze skrumáže před brankou soupeře dokutálel k Oliverovi, který jej střelou "z první" poslal přímo do brány!!! 1:0... Do konce zbývala už jen minuta čistého času... Po vzoru našeho pokřiku jsme všichni bránili jako lvi, všichni do jednoho, kdo zrovna nebránil nohama na hřišti, ten povzbuzoval. Soupeř už se na odpověď nevzmohl a tak se nám teď v pokojíčcích houpou další bronzové medaile za krásné 3. místo z turnaje s velmi silnými soupeři. Dostali jsme krásný pohár, diplom a všichni se mohou jít vyřádit do bazénu Na Fialce. 

 

Výsledky: Říčany : Újezd nad lesy 2:0 (branky: 2x Tobík)

Říčany : Vestec 1:0 (branka 1x Tobík)

Říčany : Admira Praha 1 0:2

Říčany : Praga Praha 0:1

Říčany : Admira Praha 2 1:0 (branka: 1x Oliver)

 

 

Děkuji všem: Adamovi F., Oliverovi, Vojtovi, Tobíkovi, Péťovi, Zdendovi, Míšovi, Nelince, Filipovi za předvedenou hru a skvělé výkony. Vybojovali jste si to sami, tam kde nám chyběly proti vyspělejším soupeřům fotbalové dovednosti, nasadili jsme vůli vyhrát, lví bojovnost a nadšení pro hru, a tak to má být. Jsem si vědom toho, že ne všichni strávili na hrišti ve hře stejně času, není žádný úmysl někoho protěžovat, a to jak kdo hrál odviselo od kvality soupeře. Vím, že každý z vás se snažil co mohl a podal výkon dle svých možností, do některých soupeřů nám prostě chybí věk, tělesná síla, pohybové vlastnosti, mnohdy i odvaha. Přijdou však další turnaje, jiní soupeři a my tam budeme a porazíme je! 

 

Lukáš

 

DVOJBOJ KOLOVRATY LIBIŠ

 

Tento víkend jsme hráli jak v sobotu v Kolovratech (Baby Foot), tak v neděli v Libiši (Mini Star). A i když nás bylo zase málo, podali kluci výkon, před kterým je potřeba smeknout klobouk.

 

Kolovraty

V Kolovratech jsme urvali druhé místo nejen díky oběma Adamům, kteří nastříleli převážnou většinu gólů, ale i diky Míšovi Rešlovi, který vstřelil 2 góly (jeho první na turnaji za Lvíčata z Říčan vůbec).

Jako třešnička na dortu, byl volný nepřímý kop (standardní situace), kde Adámek Š. rozehrál a Adam F. levou nohou vsítil gól - hurá, hurá, hurá.

Zbytek teamu i když nedal gól, tak byli platnými hráči, a to predevším v obraně, kde pomáhali Gigimu.

Speciální dík patří Tobíkovi, který i přes pokračující nemoc přijel kluky podpořit = Díky Tobo!!!

 

 

Soupiska:

Stará parta: Adam Š. Adam F. Eliáš “Gigi” N.

Nová parta: Míša R., Filip J., Davídek P., Péťa V.

 

Libiš

Turnaj v Libiši byl velmi dobře obsazen. Až do posledního zápasu jsme bojovali o 1. místo, kde jsme nakonec podlehli soupeři ze Zelenče vysoko 2:11 - a to i přes to, že jsme vedli 2:0.

Tento výsledek následně rozhodl o tom, že se Lvíčata umístila na 3. místě. Turnaj v Libiši byl obecně daleko tvrdší a s velkým nasazením, avšak tím také (hlavně za přispění jednoho z rozhodčích) bohužel chvílemi trpělo fair-play.

Tady bych se rád omluvil za vyloučení jednoho z našich trenérů na tribunu - není to nejlepší příklad pro děti, na druhou stranu je potřeba se zastat fair-play hry a předejít znechucení hráčů, nebo nedej Bože zranění. 

Jednoznačně nejproduktivnějším hráčem byl Dennis M., který vsítil 15 gólů (a koruna pro krále střelců turnaje mu unikla jen o jediný gól). Denni Děkujem!!! 

Zároveň je potřeba vyzvednout snahu třech hráčů z nové party, kteří podali absolutně perfektní výkon a to jak v útoku, tak v obraně. Bez nich (i když tentokrát nedali gól), bychom nebyli ani na 4. místě, o bedně nemluvě.

Last but not least: Elda "Gigi" N. i když neměl nejlepší den v sobotu na Babyfootu, tak v neděli se rozchytal a podal výkon na hranici svých možností. Pochytal co se dalo, což mělo za následek, že byl oceněn nejlepším brankářem turnaje - Gigi Děkujem!!!

 

 

Sestava

Stará parta: Adam Š., Dennis M., Eliáš “Gigi” N., Zdenda Š.

Nová parta: Filip J., Štěpán S., Péťa V.

 

Co říci závěrem, pro oba dva dny bylo příznačné, že Lvíčata se moužou rvát o ta nejvýšší umístění nezávisle na typu turnaje a to nejen v té nejsilnější sestavě, ale i v sestavě namíchaných z nováčků, tak i matadorů.

Věřím, že kdyby jsme neměli zase pár hráčů mimo hru díky zranění, či nemoci, tak bychom se bývali rvali ještě o příčku výše.

 

Byl to krásný a úspěšný víkend.

 

Díky klukům & Díky rodičům!!!

 

Podrobné výsledky ZDE:

 

33 z místa - Turnaj BabyFoot Louňovice, 10.9.2016

 

 

Začíná nová sezóna a s ní první turnaj v Louňovicích, a to v sérii zvané BabyFoot, hodnocené podle dosaženého celkového počtu vstřelených gólů. 

Chtělo by se říci, že takto koncipovaný turnaj bude vynikajícím budíčkem do nové sezóny, skvělou možností rozehrát se jednak k prestižní sérii MiniStar (pro ty starší), tak k získání nových zkušeností pro ty mladší. Jenže to má háček! A tou je účast! Náš tým kvůli věku nejenže opustily opory, z nichž bude nejcitelněji znát odchod Matýska, ale již na prvním turnaji se musíme potýkat s mizernou účastí stavajících i nových hráčů. Na turnaj se přihlásilo pouze 7 hráčů, z nichž bohužel ještě onemocněl Adámek Š., který by za normálních okolností jistě jel a pomohl, a tak jsme na turnaj, kde panovala tropická vedra, vyrazili s pouhými 6-ti hráči! Při systému hry 4+1, jsme tak do pole měli na střídání pouhého jednoho hráče. Ruku na srdce, jak to bude na turnaji pořádaném doma v Říčanech? 

No nic, zůstalo nám 6 zdravých bojovníků a nemocný Adámek Š., který nám jistě držel palce doma pod peřinou: Adam F., "Gigi" Eliáš, Tobík, Vilda, Vojta a Zdenda. Pocity při zahajovacím nástupu tak byly smíšené a výsledek nejistý. Ale vážení! Vy, kdo jste tam nebyli jste přišli o velkou fotbalovou báseň, psanou dětským fotbalovým srdcem, urputností, bojovností a kamarádstvím! 

My jsme nebyli jen pouhým týmem do počtu, ani jak se říká rovnoceným soupeřem, my jsme snad kromě celku Votic, nad všemi o stupeň vyčnívali!!! a pokřik "My říčanský lvíčata...." se stal předzvěstí fotbalové parády a výprasků, které jsme nadělovali. 

První zápasy máme historicky špatné a zde jsme narazili hned na nejsilnějšího soupeře z Kolovrat. V bráně začal Eliáš, zbytek kluků bojoval v poli. Výsledek 2 : 1 úplně neodráží průběh, neboť jsme měli spoustu neproměněných šancí, kdy se jak Vojta, tak Zdenda několikrát řítili sami na bránu a Tobík nastřelil tyč. Nevadí, na začátek dobrý, očividně jsme ladili střeleckou mušku na další zápasy a tento jsme i tak dotáhli do vítězného konce. Druhý zápas se již naplno projevila naše převaha a Louňovice jsme porazili 7 : 2, když se o góly podělili Tobík, a z obrany hrající Adam s Vojtou. Následoval zápas č. 3 a v něm derby se Světicemi! Naši borci k němu přistoupili s maximálním úsilím, do brány si to šel zkusit Adam a Eliáš se posunul do útoku. Soupeři jsme pak nadělili celkem 8 gólů, kdy se trefovali Tobík, Eliáš a Zdenda, Vojta do skvěle držel zezadu a rozehrával. Jak jsem psal již výše, nejvíce nás potrápil celek Votic, který nám přes náš tlak a nevyužité šance, utíkal do brejků a prakticky každý proměnil v gól. Skóre se přelévalo z jedné strany na druhou, chvíli vedly Votice, my jsme dorovnávali, pak když jsme se ujali vedení my,  srovnal soupeř. V samotném závěru zápasu jsme však strhli vedení na svou stranu a vyhráli o dva góly v celkovém poměru 6 : 4. Poslední zápas jsme vyhráli jednoznačně 10 : 1, kdy skoroval 5x Tobík, pokud se nemýlím první hatrick vstřelil "Gigi", skvěle se trefil i Vilda a Zdenda.

 

Co na to říct závěrem! Bylo nás málo, ale na hrišti tak moc!!!! Bylo nám obrovské horko a stálo to obrovské úsilí to uběhat proti soupeřům, kteří někdy střídali celé "pětky". Sice jsme "lvíčata", ale bojovali jsme jako lvi. V pěti zápasech jsme dali 33 gólů, což činí téměř 7 branek na zápas, a tak jsme byli poprávu celkovým vítězem turnaje BabyFoot Louňovice.

Je vidět, že naši kluci, kteří v Louňovicích hráli, pod treninkem Davida ušli kus cesty, ty tam jsou doby holomajzny ve stylu "běžím tam, kam jsem otočenej", nebo "v chumlu je síla"...v Louňovicích byla rozehrávka obránců s brankářem, nahrávky, pasy do lajny, útoky po křídlech, zasekávačky, střelba, prostě vše co tam mělo být. Dnes jsme ukázali, že ani v této sezóně se neztratíme, že hlavu nestrčíme do písku, maximálně do kbelíku se studenou vodou na ochlazení. 

Protože vás kluci bylo tak málo a každý z vás měrou obrovskou přispěl ke konečnému vítězství, že jste byli hodní, ukáznění a poslouchali jste naše rady, a že jste si to sami nakonec vybojovali a odedřeli v potu tváře, za to vám všem 6-ti! patří velký potlesk.

 

Lukáš L.

 

 

A na vízu? Samý jedničky!

Než jsme se definitivně rozprchli za vyhřátými plážemi a dobrodružstvím prázdnin na táborech, řekách, mořích či v jistotách přístavů u babiček, sešli jsme se na rozlučce se sezonou 2015 / 2016. Počasí nám přálo, účast byla parádní a ještě jednou jsme se tak mohli nejen potkat, ale i si zahrát fotbálek a vyhodnotit si uplynulou sezonu. Dařilo se nám v ní parádně, bez ohledu na počasí nebo roční období a i když se s tím každý fotbalista a fotbalistka prali na své vlastní úrovni, na vysvědčení nemohl nikdo dostat nic jiného, než jedničku.

 

Stejně jako bylo skvělé vás po celou sezonu sledovat, jak se snažíte, makáte, posouváte, zlepšujete, bylo skvělé vás sledovat na rozlučce. Jakou partu jste tady zvládli vytvořit. S jakým napětím jste očekávali jak si kdo z vás vedl v individuálních statistikách a jak jste si vzájemně práli a tleskali za to, co jste dokázali. A takhle to tedy dopadlo:

 

Čím to celé začíná, je účast na cvičišti. Ta byla v jarní části sezony následující:

 

TRÉNINKY

1. Wilda T. - 33

2. Tobík L. - 32

3. Eliáš N. - 31

4. - 5. Matýsek Z. - 30

4. - 5. Adam F. - 30

6. Adam Š. - 29

7. - 8. Zdenda Š. - 22

7. - 8. Štěpán S. - 22

9. Dennis M. - 21

10. Nelinka U. - 20

11. Samba Leon M. - 19

12. Honzík Š. - 18

13. Vojta B. - 17

14. - 15. Oliver McF. - 14

14. - 15. Matěj Š. - 14

16. Jája Š. - 11

17. - 18. Klárka T. - 8

17. - 18. Marcelka V. - 8

19. - 20. Damián Č. - 7

19. - 20. Jára K. - 7

21. Kristián K. - 5

22. - 24. Dan K. - 4

22. - 24. Petr V. - 4

22. - 24. Vojta P. - 4

25. Petr L. - 2

 

Pokračuje to účastí na turnajích a zápasech - tady ale číslo trochu skreslují, někdy jsme hráli turnaje jen pro mladší děti, někdo dost marodil atd. Železní muži (a ženy, samozřejmě) jsou všichni, bez ohledu na čísla.

 

TURNAJE

1. Tobík L. - 21

2. - 3. Adam F. - 20

2. - 3. Eliáš N. - 20

4. Zdenda Š. - 19

5. Wilda T. - 17

6. - 8. Honzík Š. - 16

6. - 8. Dennis M. - 16

6. - 8. Adam Š. - 16

9. Matýsek Z. - 13

10. Vojta B. - 10

11. Matěj Š. - 9

12. - 13. Oliver McF. - 7

12. - 13. Štěpán S. - 7

14. - 15. Samba Leon M. - 6

14. - 15. Nelinka U. - 6

16. Jája Š. - 5

17. Marcelka V. - 4

18. Ondra H. - 2

19. - 20. Klárka T. - 1

19. - 20. Petr V. - 1

 

A vrcholí to nejvděčnější statistikou vstřelených g'olů, které ale máme bohužel spočítané jen z velkých turnajů (celkem jsme jich mimochodem vsítili 156!)

 

GÓLY

1. Honzík Š. - 35

2. Dennis M. - 31

3. Tobík L. - 27

4. Samba Leon M. - 26

5. Matýsek Z. - 20

6. Zdenda Š. - 5

7. Adam F. - 4

8. Adam Š. - 3

9. Oliver McF. - 2

10. - 12. Eliáš N. - 1

10. - 12. Vojta B. - 1

10. - 12. Wilda T. - 1

 

Gratulace všem. Všichni jste vítězové. V nadcházející sezoně budete mít všichni dost příležitostí o tom přesvědčit jak sami sebe, tak vaše blízké. Skončil nám sice nepočetný, ale velmi silný ročník 2009, je na čase aby otěže převzali mladší naděje. Samba, Matýsek, Honzík a Matěj se se školičkou loučí, někteří tu s námi byli i 3 roky, tak aˇt se vám borci daří, aˇt už budete dál čutat do míče kdekoliv.

Současně se s námi z časových důvodů loučí i paní trenérka Jana Hronská, které všichni vděčíme za to, že nějaká fotbalová školička v Říčanech vůbec existuje. Přejeme hodně štěstí a úspěchů u žáků.

A nakonec poděkujeme za nasazení a snahu jak všem fotbalistům a fotbalistkám, tak za podporu jejich rodičům. Bez vás by to nešlo.

Díky a těšíme se na soustředku.

 

Velká bitva u Světic - BabyFoot Světice 18.6.2016

 

 

Turnaje okruhu BabyFoot, pořádaného tentokrát ve Světicích se zůčastnili tito hráči: Matýsek, Tobík, Adam F, Matěj, Adámek, Marcelka, Zdenda a Oliver. Bohužel došlo k onemocnění našeho plánovaného gólmana "Gigiho" Eliáše, tudíž jsme museli zaimprovizovat a do kasy postavit Adama Farhata, se kterým jsme původně počítali do obrané řady. Kapitánem jsme zvolili Matýska, protože se loučil s říčanskou fotbalovou školičkou a byl to jeho poslední turnaj v tomto kolektivu nejmenších. 

Turnaj jsme začali stylově na lavičce, kde jsme se museli převléct, neb nám nebyla přidělena žádná kabina :-(, naše borce to ale vůbec nepoznamenalo, protože nejsme žádný másla a modelíny (možná až na Tobíka :-)). Naopak do prvního utkání jsme nastoupili plně soustředění a proti Kolovratům jsme snad poprvé v této sezóně první zápas neprospali, ale naopak ho vyhráli suverénně 10:1. Pět banánů zaznamenal Matýsek, jednou se trefil Oliver, dvakrát skóroval bojovník Adámek, jednou se trefil Zdenda, který nachlup napodobil Karla Poborského v utkání s Portugalskem na EURU 96, a nechytatelným lobem s nadsázkou "zostudil" kolovratského gólmana, jeden gól dal Tobík, přičemž mu jeden gól ranou z voleje po výkopu Adama F. nebyl uznán pro porušení pravidel (výkop brankáře přes půl), ačkoliv právě v zápase s domácími Světicemi to byl naopak nejčastější způsob rozehrávky Světických a nepísklo se to ani jednou. No nic. Soupeře jsme vyprovodili 10ti gólovým nášupem a šli dál. 

Druhý zápas jsme sehráli proti Vyžlovce, v utkání jsme vedli už 2:0 po brance Adámka, který měl opravdu střelecký den a Tobíka, který po úniku po křídle rychlou kličkou zkušeně "vykoupal" i gólmana a zasunul do prázdné brány. Leč vlastními chybami (krkolomná rozehrávka, koukání po okolí, vyvážení míče od lajny přímo před naší bránu) jsme o vedení přišli, soupeř otočil utkání na svou stranu a vedl 3:2. Tobíkovi se pak po souhře s Matýskem podařilo vyrovnat na 3:3, ale poté jsme si snad 30 sekund před koncem vlastní chybou nechali dát gól, který rozhodl o naší prohře. Adam skočil jako puma po míči, který se před ním kutálel pokutovým územím, jenže ve stejný okamžik mu do něj zároveň kopnul Matýsek ve snaze balón uklidit do bezpečí, a tak "kulatý nesmysl" udělal to nejhorší co mohl a odrazil se od našich borců přímo na nohu volného protihráče, který se do prázdné brány nemýlil.

Třetí zápas jsme sehráli s Louňovicemi, pozdějším vítězem celého turnaje a přiznám se, že si z toho zápasu nepamatuji moc detailních informací, protože jsem stejně jako všichni rodiče hltal každou minutu toho, co se na hřišti dělo. Byl to opravdu vynikající zápas. Po celou dobu jsme soupeře mačkali jako citrón, vypracovali jsme si tolik šancí, že by to vyšlo na dva až tři zápasy. Bohužel, jak to někdy bývá, naše lvíčata hrála, kličkovala, makala, běhala, brankáře Louňovic jsme ostřelovali tak, že ho ještě dnes musí pálit dlaně, ale byl to soupeř, kdo z ojedinělých útoků trestal. Louňovice najednou vedli již 2:0 a nám to tam ne a ne spadnout! Jelikož však byl toho dne fotbalový bůh spravedlivý a musel vidět, jak ti naši borci na pažitu makaj, nakonec jsme vedení strhli na svou stranu a v hektickém utkání jsme po opravdu bojovném přístupu všech hráčů od Matýska, přes Marcelku, Matěje, Adámka, který se jako zeď postavil i pumelici vypálené snad ze tří metrů přimo do bříška, až po Tobíka, Zdendu a Olivera.... a samozřejmě skvěle chytajícího a obětavého gólmana Adama, dočkali zaslouženého vítězství, když jsme utkání dokonale otočili a k úžasu  Louňovic zvítězili 3:2! Musím ještě jednou dodat, že jsme toho dne byli jediným mužstvem, které porazilo suverénní Louňovice, které dokonce vyhrály i nad silnými Voticemi.

Ke čtvrtému zápasu jsme se po pouhé 5ti minutové pauze přesunuli na vedlejší hriště, kde jsme měli absolovat čtvrtý zápas se silnými Voticemi. Nutno říci, že našim hráčům vzal mnoho sil skvělý bojovný výkon a vítězný obrat s Louňovicemi, a tak bez odpočinku a proti zjevně starším chlapcům z Votic jsme neměli příliš mnoho šancí. Naplno se projevil věkový, váhový, pohybový i fyzický nepoměr se soupeřem, nicméně i přes hrůzostrašný výsledek 0:6 jsme nic nezabalili, nic nevypustili a i s těmi největšími se rvali jako správní LVI! Tady bych vyzdvihl zejména bojovnost malého Zdendy, který se zarputile s výrazem jemu vlastním pouštěl do každé bitvy, jakkoliv vypadala předem prohraná. Neztratil se však nikdo, ani Marcelka, ani Adámek, ani Matěj. Matýsek s Tobíkem a Oliverem si odehráli svoje, Adam v bráně zabránil mnoha skvělými zákroky ještě větší katastrofě. 

A na řadě byl poslední zápas. A ne tak ledajaký, došlo na derby proti Světicím!!! Na vedlejším hřišti už se dohrálo, a tak byl právě tento duel tím skvělým zakončením turnaje, tou pomyslnou třešničkou na dortu. A nutno říci, že třešničkou vítěznou, protože jsme k zápasu přistoupili naprosto výborně, bojovali jsme ne jako lvíčata, ale už jako opravdoví LVI a LVICE :-). Zápas to byl zpočátku vyrovnaný, nutno říci, že soupeř neměl ve svém kádru také zrovna malé chlapce a jak bylo řečeno výše, uchyloval se k nepovolené rozehrávce (rozhodčím neviděné), kdy jejich brankář vykopával daleko přes půlící čáru a tak získával důležitý náskok při svém útoku, ale my jsme ani nehlesli, ani jednou si nezastěžovali (...protože víme, jak nás tady ve Světicích mají rádi) a věděli jsme, že za nás bude mluvit konečný výsledek. A taky že jo! Světice jsme srovnali a vrátili "na zem" výhrou 3:1, kdy dva góly vsítil Matýsek a jeden gól dal Tobík. 

 

S turnajem jsme se tak rozloučili 19 přesnými zásahy a kdyby se nám dařilo trefovat bránu s Louňovicemi, bylo by naše brankové konto ještě vyšší. Na turnaji jsme se však vůbec neztratili a museli s námi počítat i ti nejlepší. A ti vůbec nejlepší (Louňovice) se před námi dokonce museli pomyslně sklonit a přijmout prohru 3:2. Velký dík patří všem našim střelcům, ale i bojovníkům, kteří neohroženě odebírali balón soupeři, nahrávali, běhali, dělali vše pro úspěch celého družstva, mnohdy i za cenu šrámů a modřin. Bez bojovníků jako je Zdenda, Adámek, Marcelka a Matěj by se naši větší chlapci Matýsek, Tobík a Oliver neobešli. Stejně tak bychom se neobešli bez Adama, který bezezbytku nahradil "Gigiho" Eliáše a neuhnul před žádnou střelou a zachytal skvělý turnaj.

 

A tak byl poslední turnaj letošní sezóny více než důstojným zakončením a z mého pohledu (zastupujícího kouče) hlavně obrovským příslibem do sezóny příští...

 

Lukáš 

A jédou, jédou, jédou Říčany - BabyFoot Vyžlovka 5.6.2016

I kdybysme měli hrát do kopce... Mini Star, Vinoř, 8.5.2016

Na obzoru gólů 9 - Baby Foot, Louňovice, 8.5.2016

Na turnaji v Louňovicích jsme se sešli v 6ti hráčích, což nebylo uplně ideální- hrálo se systémem 4+1 (!!! 15 min. hrubého!!!), což resultovalo v to, že jsme mohli točit pouze jednoho hráče.

Nicméně o co méně hráčů jsme měli o to více kluci bojovali ne jako Lvíčata, ale jako Lvy.

Jak je již našim zvykem první dva zápasy jsme prohráli nejdříve 0:4 (Kolovraty) a následně 2:7 (Louňovice “bílá”).

Nicméně i když nám to nevyšlo s prvním Louňovickým teamem, tak na jejich druhém (Louňovice “červená”) jsme si spravili chuť 5:2 a konečně předvedli fotbalový výkon, tedy rozehrání od brány, 1-2 přihrávky a super zakončení.

Následně jsme předvedli další naší Baby foot klasiku a to je ne úplně ideální rozehra od brány + fintičky před brankářem. Místo toho abysme v klidu rozehráli do strany a přešli plynule do útoku... Tzn. 1:6 (Světice).

Na závěr kluci už nemohli, protože naběhali jednoznačně nejvíc kilometrů ze všech, avšak i přes to ubojovali poslední zápas 1:0 (Vyžlovka).

Celkově jsme skončili na 5. místě ze 6ti., ale na 4. místo nám chyběl pouze jeden gól a to ještě byl team Louňovice “červená”, které jsme porazili. Tzn. pokud by se hrálo na body a ne na góly, tak bysme byli na místě 4.

Honza N.

Sestava: Adam Š., Eliáš N., Matěj Š., Oliver McF., Wilda T., Zdenda Š.

Adam je živá zeď! MiniStar - Libiš 1.5.2016

Jakou cenu má bronz? MiniStar - Říčany 16.4.2016

Dobré ráno, MiniStar - Běchovice 9.4.2016

Výkon na(d) zlato - SK Slavia Jesenice 26.3.2016

Poslední halový turnaj téhle sezony skončil velkou slávou. Halový turnaj SK Slavia Jesenice jsme totiž po velkém boji, s nervy napjatými jako tětivy a emocemi tryskajícími v gejzírech na hřišti i v hledišti, nakonec ovládli a vyhráli zlatou placku. Že to ale na ní takhle po ránu úplně nevypadalo a jaké všechny dějové zvraty a opary z nervů nám naše ratolesti pčipravili, to si můžete přečíst v Lukášově zápisu z fotbalového deníku FK Říčany školička:

První zápas jsme nastoupili proti nám "oblíbené" Viktorii Vestec a opět se v plné kráse ukázal náš "Syndrom Vestec". Hráli jsme jako vždy první zápas trochu ustrašeně, ale stejně jsme brzy vedli po pěkném zpracování výkopu od brány od Tobíka, a následnému přiťuknutí Denisovi. Navzdory vedení jsme jej ale neuhájili a odešli jsme poražení 1:2, když se dvakrát prosadil ten jejich větší kluk, který byl nakonec i vyhlášen nejlepším střelcem turnaje.

Druhý zápas jsme odehráli s domácí Jesenicí, která pro nás byla slabším soupeřem, brankový účet načnul Samík. Pak jsme inkasovali po nešťatstné hrubici gólmana Eliáše, který namazal výhozem přímo na soupeře, stojícího cca 2 metry před naší brankou, ale to byl povel, abysme zapnuli a soupeře mačkali. Gól nepřicházel přes spoustu spálených šancí, a nakonec i nám pomohl soupeřův gólman, když chytl míč mimo pokutové území. Nařízený pokutový kop s přehledem proměnil zase Samík. Výhra 2:1 a první 3 body do tabulky. 

Třetí zápas dostali ještě více prostoru ti nejmladší a na jasném výsledku 4:0 se podíleli svými góly jak Zdenda, tak Adam a dvěma zásahy přispěl toho dne vcelku nepolapitelný Denis.

Další zápas jsme hráli s Kamenným Přívozem, který do té doby vyhrál své zápasy 5:0 a 4:0 a se silným Vestcem uhrál remízu 1:1. Opět se před začátkem zápasu z našeho tábora nesly poraženeské nálady, nicméně následně odehrané utkání bylo snad nejhezčím z celého turnaje a opět se potvrdilo, že lépe hrajem se silnějšími než slabšími celky. Proti Kamennému Přívozu, kde všichni makali jako čerti a nikdo se na hřišti ani na chvilku nezastavil a všichni podali výkon za hranicí svých možností, jsme 2x vedli po gólech Tobíka, který zužitkoval krásné nahrávky Samíka a Denise. Kamennému Přívozu se 2x podařilo vyrovnat a to se ještě činil velmi dobře náš gólman (pro tento zápas Honzík). Rozhodnutí nakonec přišlo opět z říčanské kopačky, a to v čase 40sekund před koncem utkání, kdy jsme zahrávali rohový kop. Ten kopnul Samík a byl to kop tak precizní, že Tobiášovi před bránou stačilo jen nastavit nohu a míč byl rázem za brankovou čarou. Kamenný Přívoz už nic nevymyslel a tak jsme ho i podruhé porazili, tentokrát 3:2. Atmosféra tohoto zápasu byla vynikající a minimálně pro tento zápas se krásně ukázalo, že když ta trojka Samík, Denis, Tobiáš nezmatkuje, umí si krásně nahrát a zakončit. Na tento zápas byla radost se dívat. Makali však i ostatní hráči, to nesmím zapomenout, byť byli vzhledem k síle soupeře vytíženi méně. 

Po 1. kole jsme tak v tabulce skončili druzí o bod za Viktorií Vestec.

2. kolo

Opět jsme začali s Vestcem a vzhledem k tomu, že už bylo načase je sfouknout, dali do toho všichni opět své maximum, povzbuzeni krásným vítězným zápasem s Kamenným Přívozem jsme Vestec porazili "s nulou vzadu" 2:0, když o góly se postaral z nařízeného přímého kopu nechytatelnou střelou pod víko Samík a následně po úniku po křídle, křižnou střelou na zadní tyč, Denis. Opět byl k vidění napínavý souboj, kde už jsme však Vestci nedovolili tolik, co obyčejně a nutno dodat, že šance, které měl, skvěle vychytal opět Honza. 

Druhý zápas jsme nakonec suveréně přehráli celek Jesenice, a to navzdory tomu, že jsme si nechali dát úvodní gól. Na naše kopačky se pak na malou chvíli vkradla nervozita a místo pěkných gólů, které jsme mohli dát, přícházelo jen pálení šancí. Vyrovnání na sebe vzal Honza a pak už se na další góly nečekalo dlouho. Jeden přidal Samík, pak Tobík a na závěr Denis po téměr nemožné střele obloukem, kdy se balón otřel jak o břevno tak tyč a zapadnul do brány nebohého brankáře Jesenice. 

Průhonice, kde toho dne byli kluci byť vzrůstem větší, nicméně fotbalově na nižší urovni jsme pak vsítili 2 góly z kopačky Samíka a konečný výsledek se zastavil na stavu 2:0.

Tretí zápas 2. kola jsme opět svedli souboj s Kamenným Přívozem a nutno dodat, že prohra by nás odsoudila opět na 2. místo za Vestec. Kamenný Přívoz mohutně povzbuzován obecenstvem z Vestce se do nás zakousl a na obou stranách už byly vidět úbytky sil. V tomto zápase jsme prohrávali, ale opět se naši junioři zvedli a dvěma góly jsme k smutku Vestce dovedli zápas do vítězného konce. O rozhodující gól se postaral střelou od lajny Denis, když jeho střelu si za vlastního brankáře srazil dobíhající hráč. 

Můj osobní názor je ten, že nejlepším hráčem, když pominu Samíka, který je někde jinde a oběhal neskutečné kvantum soubojů, ať v obraně, tak v útoku, byl Denis, který opravdu bojoval jak mohl, dvakrát na něj byl dost hnusný faul, který obrečel, ale v dalším zápase zase brousil lajnu jako utrženej. 

Makali však všichni (názor na Tobíka mám možná trochu zkreslený, tak to budu brát v globálu), skvěle hráli Zdenda a s občasnými kiksy i Adam. V bráně opravdu zachytal Honza, a to mnohdy opravdu skutečné gólovky. Dobře zachytali i střídající brankáři Eliáš a Adam. Eliáš teda skvostným výběhem proti útočníkovi jednu pumelici na hranici sebeobětování.

Skutečně se na to dalo dívat, byly k vidění přihrávky, kombinace na 3 doteky až před soupeřovou branku, kdy šel balón křižmo od Samiká na Tobíka doleva a od Tobíka na Denise doprava, který střílel, fakt jako dobrý. Samík tomu dal řád, jistotu vzadu těm menším a odhodlání všem!

1. místo bylo naše!

Létající Zdenda! - UMBRO Cup, Na Fialce 20.3.2016

Stříbro s cenou zlata - turnaj FK Říčany 5.3.2016

Konec dobrý, všechno dobré - Golden Cup 28.2.2016

Soupeře se (ne)bojíme, tenhle zápas vyhrajeme? - Ufoun Cup 27.2.